Tanec... fenomén a život...

Nedokážu být doma v tichu, pořád mám puštěnou nějakou hudbu. Zvláště pak v noci… je mi věčně horko nebo zima... to už je jedno, já nemůžu spát a tak poslouchám. Když si jen tak nezůčastněně leežím v posteli a slyším tóny jakéhokoliv kusu, zachce se mi tančit! Vidím to, jako dnes, jako včera, jako vždycky…
Chce se mi tančit, tak tančím. Tančit sama - to nemá cenu. Vždycky si najdu příležitost a prostředek jak někoho k tanci přemluvit. Stačí si jen přát - přej si a máš příběh s tebou a s ním v hlavních rolích… ach ano, zní to směšně, ale prakticky to dává smysl, já prostě zbožňuji tanec.
Tímto stylem dokážu protančit hodiny. Vždy tančím jinak, jinde, s někým jiným, za jiné situace, na jinou hudbu, v jiném stylu, oblečení, aranžmá… fantazie… pouze podtext je vždy stejný… Pokaždé jde o nezapomenutelný tanec, tanec věčný, tanec s kapkou lásky, tanec noci, tanec života, tanec věčnosti... tanec pro mne a ode mne…
To vše jen kvůli mé bezedné lásce k tanci. Beru tanec jako jedno z nejvyšších vyjádření citů, pocitů a volnosti.
S kým že téměř každou noc tančím? Nejste to právě VY?

Shell we dance?

Tréma se nedostavuje

Tak jsem měla vystoupení. Další. Inu nikterak mne nepřekvapilo, že jsem nepociťovala z vystoupení před lidmi žádné napětí nebo dokonce trému. Jo jo, zatrémované časy odezněly a dokonce už i člověk, který byl ještě loni nervní až na kost, mi dneska řekl, že se opravdu ničeho nebojí a na vystoupení se těší. Zajímavé. Nicméně konečnému výsledku to určitě neuškodilo. Možná spíš naopak. Tenhle kousek jsme, myslím, střelily celkem dost úspěšně. Až na malé zakolísání při úkloně přes point, kdy chyběl jen malý kosek k tomu, abych se skácela, se mi nic zlého ani výpadkového nepřihodila, což je moc fajn.
Z toho všeho mám teď moc prýma náladu, protože mám takový pocit, že nejsem zas tak mizerná tanečnice a pokud se mi chce, tak ani nic moc nezkazím...

Jucheche mecheche... to se mi líbí!!!!

Jak já se těším!!!

TANEČNÍ!!!!

Tak to je v poslední době téma "nešich" rozhovorů. Napadlo mě, že bych zde mohla zveřejnit několik mých myšlenek k tomuto tématu.

• Podstata této akce:

Je to vlastně taková společenská akce, ke které se dostaneme jednou za život. Podle mě by měla být dovedena do naprosté dokonalosti a to tím, že se na ní budu těšit, nebudu kvůli ní mít problémy (s nikým se nebudu kvůli tomu hádat) a nakonec si to užiju na jakési úrovni a s krásou. Já se prostě nemohu dočkat, až si nakoupím a obléknu krásné šaty a boty, namaluji si obličej na ksicht a vydám se na krásné místo mezi lidi. Znám lidi, co mě za to budou odsuzovat a nebudou se mnou souhlasit, ale prosím, ať si myslí co chtějí, já je za to nepřestanu mít ráda. Jen doufám, že to třeba i pochopí. Připomínám, že tyto teneční nejsou jen o tančení, ale samozřejmě také o jakési společenské úrovni a noblese, která je založena na zejména na atmosféře ve skupině!

• Kam jít do tanečních:

Jak jste si již předchvílí přečetli, moje představa je jít někam, kde se mi to bude líbit a kde to bude pěkné. To naprosto splňuje tančení v Žofíně. Jistě, není to tak levné jako v Vavrušce, ale zato ta kvalita lokality se hodně liší. Představte si to. Kráčíte noční Prahou, cítíte se být na úrovni, vkročíte na most, kterým se dostanete na ostrov, jež je zveleben krásnými zahradami a nakonec se vejdete do nádherné klasicistní budovy. Už to je jistý zážitek, který si určitě nenechám ujít.

• Proč nevadí ta cena:

Když se pouštím do něčeho, na co budu chtít vzpomínat v dobrém celý život, tak si přeji, aby se mi to povedlo zařídit co nejlépe. Peníze... jo, rozhodla jsem se, že pokud to bude potřeba, omezím se v jiných činnostech a taneční si pořádně užiju.

• Co ne sebe:

Jistěže šaty... A rozhodně ne pokaždé stejné, tudíž si budu muset koupit více šatů, což je taky jedna z činností, na kterou se těším. Když může mít bratr šermířský mundůr a výbavu za XYZ tisíc, tak já si klidně můžu koupit troje šaty a alespoň dvoje taneční boty... Kukala jsem na internet a některé jsou opravdu moc pěkné... a to jsem je ještě pořádně neviděla naživo...

RESUME: Už aby tu byla doba, kdy se všechny tyto mé sny vyplní!!!

Jde o to to zvládnout...

Minulé dva týdny byly naprosto strašné! Ty neustálé testy, termíny, požadavky a potřeby našich profesorů jsem už fakt nemohla dál zvládat. Ještě že je už konec. Myslím, že moc dlouho bych to nevydržela. Když jsem v pondělí přišla domů, byla jsem uplně na dně. Když jsem na dně, tak brečím... jo, brečela jsem, ale pak mi po dlouhé době konečně došlo, že s vlastní blbostí nic nenadělám! Prostě mě moje blbá nálada přešla a od té doby se mi v tomto smyslu slova ještě nezkazila. Zatím držím. Zítra příjde na to, jestli jsem se stresovala zbytečně, nebo ne. Ano, já vím, jak většina věcí dopadne, jistě že vím, ale bohužel budu stejně smutná až na tom papíře uvidím ta béčka a dvě šestky, bude mi to líto. Netěším se a spíš nechci aby na to vůbec došlo...

Ach jo... Proč nám to ti profsoři dělají!!!

Já a moji sourozenci jsme hodovali pro TATÍNKA

Krátce... Taťka má dneska šedesátiny a včera jsme mu přichystali takové překvapení. Jednoduše jsme zamluvili v jedné klasické české restauraci (U Pinkasů) salónek a sešli jsme se tam všichni sourozenci. Naprosto nic netušícího taťku tam dovedla mamka a on byl upřímně dost překvapen, kdaž nás tam viděl všech šest, samozřejmě i s rodinama mých starších sourozenců. Jo, bylo to prýma... konečně jsem zase viděla všechny svoje sourozence pohromadě...

Ta fotka, tak na té všichni jsme... zleva nahoře: Vašek, Jirka, Já, dole potom Markéta, Vráťa a Anička...

Všehno to bylo hlavně ve Vráťově režii, a proto mu moc děkuji...

To vydržíš...

To vydržíš! A když ne, nevadí...Když nevdržíš, musí se to vydržet samo...

Ještě kousek a přijde další akce. Jen několi výkřiků do noci a bude zase vše OK.

Oni se vrátí, neboj... To vše se zase stane normálem... Třeba se i něco najde, něco jiného se ztratí... Však oni se vátí... Tím se snad život nezkrátí...

Několik chvílí se jen pozastavit a přemýšlet nad ničím... než myšlenky své znenadání všechny vzápětí zničím...

Když prší a venku se blýská... doma se nudím... jen se mi stýská, neříkám hop... Brod je daleko a exit zas vysoko... no, to je teda pěknej blud, ale co... já už to neřeším

Co se stát má, stane se a co bychom chtěli aby se stalo... nestane se nikdy... i když je o taky dost pitomost...

Za barákem mi řvou lvi a psovi to nevadí... zvykl si...
Já nevím, jak z toho ven...vadí mi to... ale na to si zvykat nehodlám!!!!!

Stejně to asi nemá cenu, tak to řešit PROSTĚ NEBUDU....


pche... ještě si nědo pomyslí, že se pokouším o moudrosti světa.... ts, to zrovna-----

S kotětem doma

Celý tento týden i užívám teplo domova. Za normálních okolností bych se asi unudila k smri, ale popravdě řečeno, mně se ani nikam moc nechce. Mám doma totiž něco, kvůli čemu bych doma zůstala kdykoliv... KOTĚ... Naše malé (nové) kotě je fajnová zrůda. Jméno (narozdíl od jeho předchůdce) dostal celkem zajímavé. Samozřejmě pro nejbliší rodinu a přátele se mu říká kotě, či kocour a různé inovace těchto slov, ale veřejně nese jméno Maximus Brutus Nero Brezanicus. Maximus, protože je největší ze všech koček, co doma máme;-), Brutus, jeikož je upřímně celkem hlopoučký a Nero, protože je celý černý. Ještě musím někde najít, jestli se třeba nepoužívál v Římě přídomek Drzí, pač by se mu moc hodil....

Kotěcí den je docela dobře zařízený. Ve chvílích mezi dvěma spánky se musí posilnit (vysomrovat nějaké kotěcí masíčko), aby měl dostatek energie na další spánek, popřípadě na hru s tužkou, či blejskátkem. Samozřejmě nejdůležitější je se pořádně připravit na hlavní spánk dne, jelikož ten je silně vysilující.

Noční můrou se stává setkní se psem. To se mu celkem nedivím... pochopte, je to mnohokrát věší než vy, bláznivě to pobíhá a snaží se más to povalit. Pak se kotěti nesmíte divit, že Britta od kotěte schytala jednu ťafku drápama do čenichu...

Největší zabava je samozřejmě sednout si na klín nějakého člověka, a začít mu drápy rvát kalhoty, sukni nebo klidně i holé nohy. Já mám servané nohy i ruce, ale když z ány zrvna netryská krev, tak mi to ani tak moc nevadí...

Tak tohle je kotě ve zkratce... v kostce ne, protože kostka by ho nebavila.

Pro opravdové kotě

Drahé kotě, kocoure, zrůdné kotě, zrůdo, kotěcí, kocouřisko, kokotě...
Ne, nemá cenu smutnit, jen jsem chtěla zanechat pár řádků, aby se nikdy nezapomnělo. No, nikdy je také silné slovo. Internetová síť není věčná a tento blog taky ne. Nic není věčné. Vše je pomíjivé. Životně krátké. Vše je pomýjivé a krátké jako kočičí život. Jako TVŮJ život. Rok je moc krátká doba. Ale zase musím poznamenat, že tvůj život byl vždy fajnově kočičí... Měl ses u nás doufám dobře a volnost, kterou jsme ti nechávali, se možná nakonec nevyplatila. Přecejen silnice je silnice a lidu ještě pořád nedošlo, co to znamená omezená rychlost v obci. Nu což, loučím se s tebou, můj drahý!!!!

Upřímně doufám, že je ti kočičí cesta na Fushál dokořán otevřena, jelikož ty jsi kotěcí-kocour, jak má být...

Se vší láskou, Wendy

Když se vrátíte zase tam...

...kam??? Kam se člověk nejradši vrací? Kam ho to táhne? Jeden moudrý člověk řekl, že člověk má potřebu navracet se do míst svého narození. S tímto tvrzením bych já osobně silně polemizovala, jelikož jsem si sama přišla na to, kam se člověk dle mého názoru musí zaručeně rád vracet. Sotva si řeknete: "Chtěl/chtěla bych se opět podívat do těch lázní, kde jsem prožil/prožila svůj nejhorší týden života. Opět bych chtěl/chtěla vidět ty lidi, co mne šikanovali a ze všeho nejradši bych si zase dal/dala ten nechutnej blivajz co mi uvařily místní kuchařky." Možná takoví lidé, co si toto pomyslí, existují, ale pokud by se někdo v mé blízkosti takto vyjádřil, v hlavě bych začala listovat, kam jsem založila telefonní číslo na Dr. Chocholouška, popřípadě pavilon 17 v Bohnicích. To totiž není příliš obvyklý a normální přístup! Jen tak mezi námi, co je to vlastně normální přístup k této věci, ha? Asi žádná norma neexistuje a mně je jasné, že si na to každý musí přijít sám. Například já si na to už přišla. (heč)
Přišla jsem na to, že se najradějí vracím na místa, kde jsem si prožila prýma čas s fajn přáteli. K pravému vysvětlení budiž nám příkladem můj včerejší výlet.
Včera odpoledne jsem se s maminkou, spacákem, mikinou, kartáčkem na zuby a pastou, dále pak s perníkem, dvěmi melouny a čtyřmi litry Kofoly vypravily do Střechova n. Sázavou, kde právě probíhá akce s názvem Letí sportovní tábor lyžařské školy, ing. Michael Turek. Na tento tábor jsem jezdila od svých sedmi let pravidelně každý rok, s výjimkou toho letošního. Letos jsem si dala pauzu a rozhodla se, že se na kamarády "táborníky" pouze zajedu podívat na víkend. Slovo dalo slovo, a tak jseme tedy s mamkou jely. Na místě jsem spatřila těch několik lidí, co jsou mému srdci velmi blízcí a celý sval poposkočil. Tam v tu chvíli jsem si uvědomila, jak fajn je být mezi lidmi, které mám ráda a že se mezi ně vždy ráda vrátím.
To je můj příběh o místech, kam se ráda vracím... jaký je ten Váš???

PORG na EX; aneb. moje prokletí

Jo PORG na EX, takové fajnové volání starého PORGU: "HALO, HALO! Ještě tady někde jsem! Já ta individuaistická malá škola s kamarádskou atmosférou, kteroužto převálcoval chtíč nesmyslné dokonalosti a výběrovosti." Ozval se hlas, všichni jež jej zaslechli vrhli se na svůj první, druhý, třetí i další kelímek s pivem a učinili PORGÁNSKÉ ožíračce za dobře. Tento večer povstal starý PORG z mrtvých a jeho duch ovládl všechny přítomné. K podpoře atmosféry zahráli kousek ze svého repertoár Jesterdays, Klauzury, GDP, někdo zatančil, jiný předvedl autorské čtení... zkrátka dokonalst... I profesoři podlehli volání starého PORGU a oči se jim u výčepu rozjasnily. Studenti jásali, oslavovali své bytí i bití, hráli bfotbálek či jen tak zevlovali...
Já osobně byla duchem PORGU schvácena... nazačátku si se mnou pohrával, jelikož jsem nevěděla, co přesně si mám o něm myslet, ale poté mi nedal na vybranou... MUSELA JSEM JEJ ZAČÍT OSLAVOVAT!!!! Z bujarého veselí men ovšem vytrhl fakt, že nebydlím zas tak blízko a musela jsem se předčasně odbrat do své nory a nemoha shlédnou, jak se někteří jiní baví oslavami... PROKLETÍ RODU BŘEŽŇÁKŮ...
Bohužel den na to se DUCH STARÉHO DOBRÉHO PORGU přestěhoval zpět za řeku Styx a dlouho s nevrátí a kdoví jestli ještě někdy spatří světlo slunce...

Ztraceno v čase...

A je to zase ztraceno v čase… čas kvapí a já ho prstě nemůžu dostihnou, i kdybych kvapila rychleji než on. Je to strašná vize, když si uvědomím, že odedneška za týden už budu někde pryč s Profotí bandou a že odedneška za čtrnáct dní je slavnost ohňů a ještě k tomu všemu odedneška za 15 dní se rozdává vysvědčení!!! Ne že by mi šlo o vysvědčení, ale nedokážu pochopit, že za stejný časový údaj, jako jsem kladla do éteru o několik slov zpět se všichni šílenci, co si říkají TERCIÁNÍ, rozutečou do celého světa a až se zase za dva měsíce sběhnou…budou to už úplně jiní lidi…budou to KVARTÁNI…

Ach zastavte někdo ten proud času… nechte nám ještě chvilku…vždyť se toho tak málo stihlo…pomoc…

Irsko a Irové... to je panečku přístup...

Irský přístup je nepopřekonatelný. Irové jsou pohodoví lidé. Nikam moc nespěchají, mají na všechno dost času a všechno počká. Jak že to vím??? Zažila jsem si to na vlastní kůži.
Získat taneční boty na irské tance není v naží zeměpisné délce zas tak jednoduchá záležitost. Tyto boty se vyrábějí na objedbávku přímo z Irska a pokud zrovan nejsou na skladě, musí je někdo ručně vyrobit. To platí jak pro stepky, tak pro softy. O stepky jsem se zas tak moc nezajímala, protože transakce mezi Iry a námi proběhly mimo mne, ale u softu si to pořádně vyžírám. Před Vánocemi jsem si spolu s dalšími dvěma lidmi objednala softy, pro mě velikosti 4.5. Boty o půl čísla větší měli pro kamarádku na skladě, takže během čtrnácti dnů zahodila své piškotoidni onuce a její vzhled dost zprofesionalněl. Já své softy ještě pořád nemám... Už by se měli pohybovat někde mezi Českou republikou a Irskem, ale kdo ví... IROVÉ MAJÍ NA VŠECHNO DOST ČASU...

Proměna dokonalá...

Dokonalá proměna zachvátila mého bratříčka. Pozoruji to zhruba měsíc. Nevím co se stalo, ale začínám si s ním čímdáltímvíc rozumět. On se taky dost změnil. Tuhle litoval toho, jak je mu líto, že si k narozeninám nechal koupit satana, jelikož uznal, že takový sataning je pěkná blbost. Začíná respoktovat moje názory a neuráží se při každé druhé větě, co se mu řekne. Nemusí se kolem něj už chodit jako okolo horké kaše, může se mu to říct narovinu. Nehádám se sním o počítač zas tak často, je schopný akceptovat kompromis.
Tuhle jsem s ním ztrávila celé odpoledne jenom tím, že jsem se spolu na compu koukali nejdříve na internet, potom jsem mu pouštěla nějakou svoji hudbu, co se mu mimochodem dost líbí, a nakonec jsme si asi dvě hodiny pouštěli Simpsonovi. Jindy jsem ho vzala do kina.

Tušila jsem, že se to stane a zároveň doufala, že to příjde brzy.... přišlo to....
...MŮJ BRATR SE STÁVÁ MÝM KAMARÁDEM A MĚ SE TO MOC LÍBÍ.

Filmovka v Dolním Podluží

Začala neslavně... nejdříve jsme byly určeny jako druhý transport, jež obsahoval Annie, Noru, Jitku, Betty a mě... Ten zblotek jel cca dvě hodiny před námi. Nejen že ten autobus byl tak maličký, že kdybychom si přály pohodlí, musely bychom tam jet sami, ale navíc se do něj chtělo vlést víc lidí, než bylo dle mého nezralého úsudku možné. I přes všechny nepřízně osudu se nám povedlo nastoupit a sice trošku nepohodně vyrazit směr Dolní podluží.
Další větší komplikace nastala ve chvíli, kdy se po jedné zastávce nedovřely dveře. Přestože jsem tou dobou měly už znatelně více životního prostoru než na začátku cesty, jsme s tím měly značný problém, jelikož nám Aniie při jedné ostřejší zatáčce málem vypadla. Blbá pruda. Toho si ale třeba Betty ani nevšimla, jelikož tou dobou mluvila po telefonu s POŘADATELEM, který se nám snažil vysvětlit, kde vystoupit. Dovolte mi, abych odcitovala jeho slova: "Počkejte si, až projedete lesem, přejedete kopec, dorazíte do vesnice a naprvní křižovatce za tou vesnicí vystoupíte." Myslím, že člověk co to v téhe oblasti naší republiky aspoň trošku zná, ví, že ja tady bezpočet kopců, nezpočet lesů, hafo vesnic a prostě děsně moc křižovatek... V tu chvíli jsem měla chuť nejmenovaného Maraka pokousat. Naštěstí jsme cestovaly v dámském složení, a přesto že jsme všechny celkem maličké, život nám již daroval jistou dávku pravé, nefalšované ženské intuice a v jednu chvíli jsme prostě vyspoupily na tom pravém místě.
Poté bylo všechno docela normální... byly jsme naštvané na zblitek, co byl tak líný, že pro nás k té zastávce ani nikdo z nich nepřišel, pan Švagr nás vzal autem, protože to je prý divoký kraj plý prostitutek a někdo by si nás podle něj mohl splést... TS...
Nakonec nás ale omrzelo být právem naštvané a začlenily jsme se mezi ty mouly. Tomu ovšem předcházela naučná procházka po okolí, o které se raději nebudu více rozšiřovat.
Upřímě, poté filmovka probíhala již zcela normálně. Filmy, jídlo, filmy, filmy (jako třeba Život brouka, Borat, Super Size me atp.), vodnice.... a zde je inovace.... VODNICE...
Ta je taky moc fajn, ale měli bychom se neučit s ní lépe zacházet, moc nám to teda nešlo, ale díky Kláro... docela se povadla a mě osobně se moc líbí...
Pak zase filmy, filmy, filmy (Zkrocená hora, Aleien), mírná chrupka.....ráno....
Mezitím mi volala několikrát Bára a Štěpánka. FMP mi zabavilo mobil, potom na mě Vadim střílel kuličkovkou, protže jsem mu kradla chipsy a Colu, taky se volalo bratrům na přijímačky.... celkově to bylo moc fajn... pouštěli se Simpsonovi.... potom se postupně lidé trousili chvíli tam, chvíli jinam.... mě to nebavilo, začala jsem uklízet v kuchyni.... pak jsem čapla knihu a mp3 a vyrazila pryč, pryč, daleko.... (abych nedopadla jako já.... nonsens)
Hodina na čarstvém vzduchu pomáhá nejen k pročištění plic mozku a žaludku, ale taky k tomu, ež člověk má takový nutkání dělat tolik vylomenin, co je jen schopen... bohužel se chalupa proměnila v palác Šípkové Růženky a vši spali... i FMP!!!
NJN... dál se mi to už nechce rozvádět, ale několik nás, co jsem ještě žili, se vydalo do hospody... dev se chýlil ke konci...
Filmy, nudné film, (víte děti, že Crom znamená krev???), chrupka. Bohužel jsem nevěděla, že se někteří chystají pařit a nějak jsem usnula... takových nás ale bylo víc... no nic, za to jsem byla vyspalá...
Ráno, zhruba osm hodin... Probouzím se, koukám na hodiny, zvedám se zpodstolu a poprvé za tento den se bouchám do hlavy a ještě netuším, že si to dnes ještě třikrát zopakuji. Jediný žijící tvor je Kuba, ten zblitek spí a povětšinou vypadá naprosto mrtvolně...
Na řadu přichází zběsilé uklízení, mytí nádobí, luxování a vymýšlení, kdo s kým a jak pojede domů. Proč věci dělat složitě, když to jde jednoduše... nebo naopak??? První grupa odjíždí podel plánu a včas. Druhé se nchce. Odjezd posunut. FMP nevzali do busu. Domů se odjíždí hooooooodně pozdě...
Mezitím se sedělo na verandě, v pozdějších hodinách na zahradě na sluníčku, čímž jsem docílila geniálního efektu. Spálila jsem si ksicht. Pzději nám ujíždí autobus o minutu a nakonec se dozvídám, že mého bratra přijali na PORG...

Děti, bezvadný víkend... děkuji.... kdy bude repete???

Je toho tolik moc... že by to vydalo na slušný dekameron

Právě jsem si otevřela blog a chci sem něco napsat... něco napsat... něco napsat...
Nejdřívě mě napadá, že vlastně není nic, co bych sem chtěla psát, ale potom se někde v mé mozkovně spojí drátky, rozsvítí se lampička, vykoukne malý skřítek a začne mi našeptávat tiché rady. Z lampičky se stává celkem slušný lustr, žárovka pětadvacítka se mění na čtyřicítku, ten skřítek neššeptá, le řve a navíc už o není zas tak uplně skřítek... mám takový pocit, že to je obr...
Je toho tolik....
Divadlo, filmovka, tréninky, škola, FMP, křivdy, úvahy, filosofování, nadávky, recenze, úlevy bolavého svalu srdečního... tolik by se sem toho hodilo...
Nuže, ke strojům.....

Letná a dekomunizace

Tak... jsem doma.... přišla jsem z Letné.... jsem pěkně unavená.... bylo to opravdu fajn....

* Začalo to tím, že jsem se ráno vzbudila a nic se mi nechtělo.... ale naprosto vůbec nic se mi nechtělo.... Věděla jsem, že se musím učit miliony věcí a udělt hafo domácích úkolů, napsat protokoly a tak jinak různě, ale nechtělo se mi... prostě se mi nechtělo... NECHTĚLO SE MI POMALU ANI DÝCHAT. Jediné co se mi chtělo , bylo jíst. Tak jsem si vzala nutelu a lžičku... ale to jsem potom při pohledu do odrazu v okně opět odložila a utrhla jsem si PAŽITKU. Z tohodle stavu jsem se musela co nejrychleji dostat, protože je to stav naprosto nudný a kontraproduktivní. Chopila jsem se tedy francouzštiny a za účelem naučit se slovíčka jsem si do ní začala kreslit. Poté jsem pohlédla na hodiny... byla přesně jedna hodina. Slezla jsem dolů do kuchyně a byla jsem zaúkolována přípravou talířů, jelikož se někde srazily dvě planety a to zapříčinilo to, že jsme obědvali před třetí hodinou odpoledne. Jídlu jsem moc nedala, jelikož jsem na něj už moc chuť neměla....

Celou tu dobu, od mého probuzení až po oběd, jsem přemýšlela o tom, jestli na antikomunistickou akci na LETNÉ jít, nebo nejít. Když jsem odnášla talíře ze stolu, došo mi to... JÍT TAM PROSTĚ MUSÍŠ

*Zorganizovala jsem maminku a vyrazily jsme do Prahy. Na smluvený sraz jsem dorazila o 10 minut pozdě, ale to snad tak moc nevadilo.

*Procházeli jsem celý areál Letné, až jsem dorazili k ostrovu komunistické reality. Po shlédnutí z daleka ne všech fotografií, přečtení necelé poloviny výpovědí a zděšení z živých scén jsme potkali Kubu, co sotva přijel ze Slovenska. Ten byl narozdíl od nás ostatních docela veselý, protož se na ten ostrov nekouknul. Nechce se mi popisovat, co jsem tam viiděla a četla, ale vězte, že nic pěkného to nebylo a pokud je to pravda, tak se v Číně dějí ta největší zvěrstav, co si jen dokážete představit. (Respektive doufám, že se někde nedějí věci ještě horší, jelikož horší věci si už představit nedokážu.)

*Všichni jsme byli takoví sešlí, a proto jsme si trošku odreagovali tričkama. Každý jsem si jedno dali tisknout a z důvodu žízně jsme se přesunuli k WcDonaldům. Tam jsem pobyli a po nějaké době jsem se vrátili zpět. Teď už na podiu začaly hrát kvalitnější kapely a my se zapojili do masy lidí před podiem. Bylo to fajn.

* Kapela dohrála a mikrofonu se ujal jakýsi pamětník. Abych řekla pravdu, to nás příliš nebavilo a šli jsem se poptat po tričkách. Jenže ta ještě nebyla hotová a tak jsem založili "debatní kroužek". Zastavilo se u nás hafo známých lidí. Počínaje upitým Kodym, pokračuje přez p. prof. Reischigovou a nakonec jsme potkali i Tatíčka.

*Kvartáni měli s sebou tu svojí obrovskou vlajku a na každé její straně bezvadný nápis.

* Nechce se mi popisovat celou tu akci, ale vězte, že to bylo později moc fajn, jelikož Blue Efect a Garáž nastolili fajnovou atmosféru. Smutná nálada na všechny padla po vyslechnutí autentického popisu jednoho Čínského studenta, ketrý žije v Irsku, ale jednou se vrátil domů do Číny a místní policie ho zabásla a dva roky mučila ve vězení. Ještě teď vidím, jak se mu chvějí ruce a hlas, když popisuje ta zvěrstava, kterými si prošel.

*Příští rok se tam samozřejmě chystám znovu a doufám, že to bude aspoň tak dobré jako letos. Jen jedna věc by se mohla změnit.... a to informace o tom, jak jsou Čínští komunisti ještě horší, než jiní komunisti co kdy byli a že praktikují věci, o kterých si lidé myslí, že se již dávno nedějí...

SAKRA PRYČ S NIMA....

Jsem opět zpět

Jsem opět zpět doma... Doma.... Doma.... jsem na tom místě, kde jsem strávila zaručeně nejdelší dobu svého života. Ráno jsem jej opouštěla po desetiminutové koupeli, dlouhém vybírání oblečení a lehkém občerstvení a nyní...nyní....zrovan teď.... jsem zpět.
Absolvovala jsem školu celkem bez ztráty kytičky. Po češtině jsem si ještě potvrdila již předtím dlouho známý fakt, že Tatíček je naprosto nejúžasnější profesor a jak říká nejmenovaná blondýna (taková ta větší), je to génius. V parvém slova smyslu. Myslím, že naši třídu má taky rád a celkem dobře nás zná. Už jenom tím, že ví o mé náklonosti a kladnému vztahu k Irsku, si u mne moc nabývá na ceně a, pokud můžu použít skřetí slova, RESPEKT. Jen tak btw, dneska po hodině se mě ptal, jestli jsem už v Irsku byla. Když jsem mu odpověděla že ne, tak mi nabídl, že mi klidně poradí, kam si tam mám zajet, jelikož půl roku strávil tím, že projezdil teneto ostrůvek křížem krážem a děsně si v tom liboval!!! Je to génius...
Po škole jsem...vlastně po škole je relativní pojem, jelikož jsem ve škole byla až do čtvrt na čtyři... takže jinak... ještě jednou....STOP.... Po vyučování... no, to už je mnohem lepší....Po vyučování jsem ještě zůstala ve škole. Všichni blbli s foťáky a plyšáky či jinými hračkami, jelikož se bíží deadline odevzdání našeho leporela jako stylistické etudy. Asi ve tři jsem se ještě poprala s Markem a se Štěpánkou a o 15 minut později jsem celkem suchá (což je zvláštní, jelikož celý den zuřily vodní pistole) jsem opustila školu.
Kdyby potom někdo následoval mé kroky, došel by na busovou zastávku a tou krabicí na kolečkách by dojel až na Prosek, skoro až na trénink. Trénink byl bezvadnej. Začalo to tím, že jsem poznala následky rvačky s Markem a Štěpánkou... celé punčocháče jsem měla různě potrhané. Bezva věc...no dobře, to mi nevadilo zas tak moc a nikdo jiný se nevyjádřil, takže měli smůlu.
Náplní tréninku byl především totální rozkald pokročilého promenádního kroku. Musela jsem se smát, když nám k tanci byl puštěn černo-bílí Jackson. Achich-ouvej...na příště jsem jim slíbila, že jim ukážu hudbu, co se dá posluchat. Budu muset projít Zeppeliny a najít tam nějaký pro nás použitelný rytmus jinak mi tam pustí Shakiru nebo Gven Stephany...
Trénink byl všeobecně perfektní. V poslední době kvůli tomu klidně i zatáhnu školní přípravu a půjdu tam, jelikož to je takové dokonalé uvolnění a bezvadný pocit z dobře vykonané práce.
Teď mě čeká jen vybít poslední zblitky energie v mojí baterii a zalehnout do pelechu...:)

Kronika, aneb. kruci, stojí jim to za to??

Naše třída si od 11. listopadu 2006 vede celkem pěknou a pečlivou kroniku. Ta slouží k zaznamenávání veselých i smutných událostí, k zvěčnění některých výroků jak profesorů, tak i studentů, nebo k vyjádření svého postoje k jisté věci. Je to něco jako deníček naší třídy, což je moc prima, jelikož se v tom skví veškerá naše špatnost i genialita našeho kolektivu. :-) Ale stejně tak jako u soukromého deníčku není záhodno, aby jej četl člověk nezasvěcený, či neznalý věci a vůbec.... TEN CO NEPÍŠE DO TOHO NEMÁ CO ČUMĚT!!! Tím jsem tedy chtěla říct, že rozhodně není záhodno nechávat do kroniky nahlížet profesory, žáky jiných ročníků, či rodiče. V části vedení kroniky se naskytla závažná chyba v oddělení utajení. Jednoduše osudnou se stala banální chyba a to, že jsme nechali před hodinou roniku ležet na katedře. Profota se naštěstí zachoval fér, kroniku zavřel a odsunul na druhou část katedry. Bohužel v něm po dvaceti minutách vyhrála zvědavost a neodolal všem těm nápisům na kroničině obalu. Zadal nám práci a v nestřeženém okamžiku se na tu knihu vrhl... Třídou to zařvalo, (Kdyby šlo o nějakou jinou třídu, tak bych asi použila výraz "třídou to zašumělo", ale protože to v naší třídě šumí pořád, tak to prostě nejde.) a až ke mně se donesla zpráva o nepozorovaném útoku na náš majestát. Donutilo mne to zvednout zraky od konstrukce nějeké blbosti a se zhrozením zjistit, že to není vtip. Hned mi před očima přeběhla ta kvanta stránek mnou zanesených na papír, třeba o tom, co řekl tenhle, co řekl ten druhý a naprosto nejhorší pocit přišel v tu chvíli, kdy se mi před očima vynořil třístránkový popis toho, jak se nudím na matice... chjo.... jak tohel může dopadnout....
Po nějaké době přemlouvání nám Profota Kroniku vrátil. Nemám tuchy o tom, co s ní dělal. Předčítal ji snad ve zborovně nahlas? Ukazoval ji snad Toegelovi? Nebo šel dokonce za vedením školy? Můj závěr je, že si snad udělal pouze obrázek o každém zapisovateli zvlášť a potom nám ji prostě vrátil. Nevypadal ale ani trošku vesele, ale vlastně za svůj "žal" si může sám. Neměl do toho koukat. Vždyť mohl čekat, co tam bude a stejně tak mohl předpokláddat, že se mu to nebude líbit. A navíc, pokud by z toho chtěl vyvozovat nějaké následky, či postihy, nechápu k čemu mu to bude. Vím, že se mu určitě nelíbily některé zápisy stylu jméno profesora je debil, nebo tenhle je kretém kvůli tomu a toho nenávidíme a pane profesore topiči, ale taky vím, že on nejspíš nepochopí, že tyto zápisy byly zapsány nejčastěji po tom, co se někomu stala nějaká křivda, nebo podraz či špatná známka, za což si klidně mohl student moct sám, a že to milionkrát ani nemuselo být myšleno vážně. Tedy pokud z toho bude nějaký problém... NECHÁPU K ČEMU JIM TO BUDE A JESTLI JIM TO ZA TO VŮBEC STOJÍ---

William Golding: Pán Much

Možná jste to četli, možná ne. Já ano. Možná se vám to líbilo, možná ne. Mě ano. Jestliže se vám to líbilo, možná se vám to nelíbilo moc, ale jen tak trošku. Mě se to líbilo celé, od začátku do konce. Pan Golding mne tímto svým prvním románem naprosto nadchl. Ještě teď jsem z toho zmatená a tak trošku smutná, jelikož zde popisuje ty největší a nejukrutější pravdy o lidstvu a tyto hrůzy podává pod záštitou nevinnosti a dětského volnomyšlenkářství. Pro dokonalé vysvětlení naodím lehký nástin děje.
Celý příběh začíná v době nejspíš druhé světové války na pustém ostrově, kam spadlo letadlo plné malých britských kluků. Na ostrově není žádný dospělý a proto jim nezbyde nic, než se o sebe postarat sami. Proto si zřídí jakési zasedání, kde veškeré problémy diskutují. Do svého čela si postaví nejspíše morálně nejsilnější, i když doposud racionálně nepřemýšlejícího, Ralpha. Ovšem jako v normálním světě, tak i na ostrově, se najde každému kdykoliv a kdekoliv schopný sok, který vám dokáže pěkně zavařit a je jen na vás, jak se mu postavíte. Ralphovi se na odpor postaví Jack, kterého Ralph pověřil udržováním signálního ohně, což je jedinou možnotí, jak se zachránit. V Jackovi se ale probouzely sadistické sklony a chtíč po zabíjení a tak si vymyslel, že půjde lovit prasátka na maso. Kvůli jeho novému zaměstnání stáhl touto krvavou vlnou i jiné chlapce a zapříčinil vyhasnutí ohně. Zde se zrodil jeden z mnoha problémů, které na ostrově zasívaly semena hrubosti a nanávisti. Ve vyprávění děje již pokračovat nebudu, jelikož jste toto dílo možná ještě něčetli a já bych vám nechtěla zkazit překvapení... Rozhodně na konec mohu říci, že nejdokonalejší věc, které Golding dosáhl bylo vykreslení charakterů postav. S každou stránkou se seznamujete s novým lidským povahovým rysem a zjišťujete, jak to může být všechno nebezpečné. I když vlastně posuďte sami.... co myslíte, co může udělat takový malý 11-ti letý kluk s ostře nabroušeným kopím???

Sedmiletá slečna

Narozeniny byly, jsou a budou vždycky stejné, jenom ti lidi budou pokaždé starší a starší...

Moje neteřinka má už zase narozeniny. Je jí sedm let. Jo, je to velká holka ale stejně ještě pořád tak maličká. Nedávno jsme slavili, její šesté narozeniny a najednou musím shánět nový dárek. Není to vtipné??? Loni to byly šatičky, letos... co to bude letos??? Co by se takové sedmileté slečně mohlo hodit? Co se jí líbí? Těžko soudit z mého pohledu, proto se vžívám do její situace a vracím se o sedm let zpátky. Najednou jsem hrozně soutěživá. Potřebuju všechno zvládat nejlíp, potřebuju motivaci, potřebuju soutěže... Potřebuju bystrost... potřebuju zábavu... JUNGLE SPEED... ANO, koupím Barunce Jungle Speed, ať si hraje. Potom s taťkou v obchodě potkáváme takový kus jehněčího, co tam prostě nemůžee jen tak nechat... je takový heboučký a plyšový... doufám, že se jí bude líbit.

Báro, líbí se ti to???

Procházka

Dneska ráno jsem vstala v půl osmé a s bratrem a tatínkem jsme vyrazily do Prahy. Poté co tatínek absolvoval upírský zákrok (odběr krve), jsme se pomocí metra přemístili na Hradčanskou a odtamtud přímo na Hrad a do Svatovítské katedrály. Ještě jsem nikdy nebyla v katakombách, protože to bylo vždycky nějak moc drahé a to byl jeden z důvodů naší cesty. Prošli jsme postraní lodí, bratříček pobavil několik lidí svými vejšplechty a jednoho dokonce upřímně rozesmál. S tím stejným člověkem jsme se potom potkali přímo před těmi všemi sarkofágy českých králů, které na mě mimochodem působily opravdu úchvatně a sálala z nich dlouhověká úcta, a ten člověk se ukázal jako docela schopný znalec pověstí a histore, což byl jeden z důvodů, proč se s ním tatínek dal do řeči. Já jsem je teda moc neposlouchala, ale co vím je, že se předháněli v tom, kdo zná víc pověstí o Karlovi IV. a které z nich jsou pravda. Ty katakomby byly dokonalé. Ještě lepší bylo ale vylézt 287 schodů na věž. To byl slast. Nevím, co všichni lidé mají z výšek. To jee přece úžasné, když můžete být někde, kde je příjemný vzduch, fopuká slabý větříček a vy vidíte všecno, jak se hezky říká, jako na dlani. To mi příjde moc fajn. Jenco jsme vykročili z katedrály, bylo mi blaženě. Cestou z hradního nádvoří jsme ještě chytli malé střídání stráží a potom haldu valících se turisů. To je daleko horší, než jakákoliv výška. Tatínek byl trošku zmožen ze schodů, já z těch turistů a Vašek tak nějak ze všeho, a proto jsme si dali nějaké pití a chvilku koukali na stříšky těch maličkejch baráčků. Pak nás čekala Nerudovka a nybrali jsme směr Hudebního muzea v Karmelický. Cestou jsme se ještě stavili u pražského Jezulátka a něco jsem na něj přizpěli. Vtom muzeu je výstava Orbis Pictus, o které jsem se dozvěděla díky Kláře a zdála se mi docela zajímavá. No, abych byla upřímná, vydrželi jsme tam asi tak 20 minut. Přišlo mi to děsně neorganizované, všude tam pobíhaly malé děti a dělaly děsný virvál... co si budem povídat, do galerie na Skálu nebo Moneta bych si zašla raději.

Pak nás to táhlo směrem k ungeltu, tedy na Staromák, kde jsme si hladoví a vyčerpaní dali moc dobrou věc...BABIČČINU PLACKU... a pak... do KAVÁRNY DO UNGELTU... Už dost utahaní jsme se vydali na bratříčkovo přání směrem k Panně Marii Sněžné, protože Vašek prostě potřebuje po stopadesáté vidět nejvyšší klendu ve střední Evropě. Cestou se stavíme jseště v několika fajn obchodech a nakupujme různé dárky. Třeba malého Benjamína... (díky Vašku)

Celé to bylo fajn a doma jsem to zakončili kuřetem s pořádnou porcí KARI!!! cheche

Škola pro ženy

Nedávno jsem spolu se svojí mamkou, s Tatíčkem a spoustou spolužáků vyrazila do Švandova divadla na Molierovu incsenaci Škola pro ženy.

Šlo o příběh pana Arnulfa (Ivan Řzáč), muže v nejlepších letech, který se bál oženit se s jakoukoliv ženou, jelikož si myslel, že by mu každá hned po svatební noci začla zahýbat a ve společnosti by mu nasadila parohy. Proto se jednou ujal malé holčičky Anežky, v podání Terezy Hofové, a rozhodl se, že si ji VYCVIČÍ a až Anežka dospěje udělá si z ní hodnou a poslušnou manželku. Anežce je již 18 let a my se ocitáme v situaci, jak se pan Arnulf vrací ze své týdení služební cesty zpět domů a zjišťuje, že si v době jeho nepřítomnosti Anežka všimla Oronta, syna Arnulfova přítele, a zamilovala se do něj stejně tak, jako on do ní. Od toho se odvíjí zbytek příběhu, kde se Arnulf spolu se svými sluhy Jiřinou a Alanem snaží zabránit lásce tvou milenců. Konec dobrý... Anežka a Oront se vezmou.

Jo, tuto inscenaci nanjvýše doporučuji, protože je opravdu geniální. Přesto že je celá ve verších nenajdete v ní jedinou pasáž, která by tam byla navíc, či by se tam nehodila. Celá hra je protkaná hromadou narážek na společnost a postavení mužů vůči ženám a jedním z neopomíjitelných faktorů byla například kniha nazvaná BIBLE DOBRÉ MANŽELKY, ze které si Anežka musela číst, aby se naučila, jak se má žena chovat k manželovi. Ivan Řezáč byl za roli Arnulfa oceněn THÁLIÍ ZA NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ZA ROK 2005 A BYL NOVIMINOVÁN NA CENU ALFRÉDA RADOKA ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ZA ROK 2005. Tu Thálii si opravdu zasloužil, jelikož vedl dlouhé veršované monology, u kterých se člověk ani chvíli nenudil a celý jeho výkon působil nanejvýš přirozeně. Bezvadně jej ale doplňovali i ostatní herci a jim všem patří můj dík za to, že mě dokázali bavit celých 125 minut. DĚKUJI....

Kde máme simy???

Momantálně mě čeká 5 dnů volna. Moc pěkné na tom je, v nich mám pouze 3 školní povinnosti a to je velmi sympatické, Tak jsem se rozhodla nechat to všechno na pondělí a zbylé dny si pořádně užít... pořádně proflákat. Myslela jsem, že bych dnešek mohla věnovat jedné ze dvou počítačových her, které někdy hraju. Těmi je Zoo Tycone a The Sims. Pokousila jsem se najít ty simy, jelikož zoo už mám děsně ohrané. Nenašla jsem. Pamatuji si, ž když jsem si je chtěla zahrát naposled, snad o Vánocích, tak mi bratr řekl, že mám smůlu, že je půjčil Martinovi. Teď jsem se ho šla zeptat, kde máme Simy a on mi odpověděl: "Simy? Jo, ty jsem půjčil Tomášovi." Jistě, jistě, jistě... Jen všechny moje věci rozpůjčuj, jen si posluž... Sakra!!! Jinou hru si hezky nechá u sebe a nikomu ji nedá, ale moje věci... HUUUUAAAAAAAAAA... ASI SI BUDU MUSET ZVYKNOUT NA TO, ŽE MÉMU BRATROVI JE PŘEDNĚJŠÍ NĚJAKEJ TOMÁŠ, MARTIN, NEBO HONZA NEŽ JÁ...... ACH JO....

...TANEC...

MILUJU TANEC...Myslím, že každý kdo mě alespoň trošku zná to ví. Miluju uvolněný a klidný tanec v pomalém rytmu. Miluju tanec rychlý a divoký, že po něm pak jen těžko chytám dech. Miluju tanec od jaho začátku do konce. Když tančím sama, jsem šťastná. Když tančím s někým, jsem šťastná. Ráda si tančím jen tak v ústraní, ale tančit PRO NĚKOHO PROSTĚ ZBOŽŇUJI. Miluju, když mi lidé tleskají. Žeru, když se můj tanec jiným líbí. Nejlepší je tanec bez jakýchkoliv pravidel, prostě jen tak, od srdce. Někdy je ale ještě lepší tanec, který je svázán pravidly více než přesnými. Nejlépe prožité odpoledne je v rytmu taneční i netaneční hudby. Tančit hodinu, dvě, tři i více... tančit tolik, že se poté akorát dokážete svalit do naprosté agonie a třeba ani nedýchat, ale vědět, že jste tančili. Mít ten pocit, že jste do toho dali nejvíc, co jste mohli, ale příště...příště můžete tančit znovu....a lépe. Protančit den, protančit noc, protančit se životem a nezlomit si při tom nohy, jelikož tanečník bez nohou je...tanečník bez nohou.

To je těžké....

Vždycky před tím, než se sem přihlásím mi halvou běhá tolik myšlnek a nápadů o tom, co bych sem mohla napsat, ale jenco se přihlásím, mám jak vygumováno. Nemám páru o čem mluvit i když je toho tolik. Příjde mi to až k smíchu. Ta absurdita věci. Ale nechodí to tak v normálním životě pokaždé??? Není to tak náhodou vždycky??? Připravujete si krásnou a dlouhoou řeč na přijímací pohovor a nakonec ze sebe nevydáte ani hlásku??? Není to tak náhodou při jakémkoliv testu, že se učíte celý večer jak blázni a přesto, nebo možná taky možná proto, máte pak v potřebnou chvíli naprotso svázanou ruku a papír nakonec zůstene čistý??? Není to trochu šílené??? Není to celé ale taky NAPROSTO ÚŽASNÉ???

Když není co poslouchat....

Tento víkend jsem objevila opět něco nového. Něco, o čem jsem předtím věděla, něco, co mě ale nechávalo docela chladnou. Když jsem se v neděli k ránu, asi tak ve tři nebo čtyři hodiny, už docela zhrzeně převalovala v posteli, chopila jsem se své červené krabičky mp3-ky a začal jsem v ní listovat. Tak co si pustím, abych už konečně usnula? Copak tady máme? Led Zeppeli, Deep Purple, Pink Floydi, Simon and Garfankuel, Jefferson Airplane, John Lennon... to už znám všechno na zpamět... už ne... už žádné I am a rock ani Woman from Tokyo. Na narvy mi dokonce lezlo Whole Lotta Love, nebo D´yer mak´er. Při Imagine už se začínám pomalu osypávat a Její vtipné auto už nemůžu ani slyšet. Zbyla mi poslední neprobádaná složka Broukem nazvaná ZBYTEK. Věděla jsem, že tam mám Blue Effect a nějakou Nirvánu, ale to mě nějak moc nevzrušovalo. A navíc mi teď už bylo všechno uplně jedno, tak sem prostě zmáčkla play a čekala co z toho bude. Úspěšně jsem usnula. Ráno jsem se vzbudila, zapla počítač a zabrousila jsem do složky hudba. Hele, tady je taky... a pustila jsem si ji...Nirvánu. Tahle hudba už mě celý víkend neopustila a myslím, že mě ještě na dlouho neopustí.

Den svatého Patrika

Den svatého patrika byl tuto sobotu. Někteří se asi táží: "Proč? Vždyť svátek měl Vlastimil a v novinách ani večerních televizních zprávách jsem nic takového neslyšel." A to je právě ten problém. Nikdo neví, o co vlastně jde a to je dle mého názoru velká chyba. Takžedoufám, že přijmeté mé pozvání k objasnění této světové neznalosti a víte co, vezměme to rovnou od začátku.
Den svatého Patrika je pojmenován podle irského patrona, nesoucího jména přirozeně Patrik. Toto jméno v keltštině znamená něco jako "šlechtic", nebo také, podle jiného překladu, "ten, co miluje vlast" (což by vysvětlovalo toho Vlastimila). Patrik, vlastním jménem Succat, byl anglickým šlechticem. Když se ovšem jednoho dne vracel domů na rodinný statek z večerní zábavy, přepadli ho irští njezdníci a unesli jako otroka do Eiré. Byl prodán jednomu "okresnímu králi" a ten ho nechal pást ovce. Král Milliuc měl totiž více ovcí, než poddaných. (úryvek z knihy od S.R. Lawheada) V ovčácké boudě se od ovčáckého mistra učil keltskému jazyku a vymýšlel plán, jak se dostat zpět do anglie. Několikrát se pokusil o útěk, ale vždy byl polapen a náležitě potrestán. Po posledním prohřešku tohoto typu byl zbit tak moc, že bylo k záchraně jeho života potřeba přivolat druidy. Následoval dlouhá rekonvalescence, při níž se zkamarádil s jedním druidem a druidovou sestrou jménem Sionan, do které se zamiloval. Druidská práce se mu zalíbila a v hlavě se mu zrodil plán. Pokud se stane pomocníkem druidů a později druidem, mohl by mu dát král Milliuc svobodu. Tento plán se mu začne velmi slibně rozvíjet. Pak ovšem zemře jeden druid, jeho podpora v druidském domě a on je nucen opusti svou milovanou ženu a teď již neméně milovanou zemi a pomocí jistého obchodníka a jeho lodi se mu podaří utéct zpět do své vlasti. Tam potkává své staré přátele a obrací se zpět na křesťanskou víru, kterou na zeleném ostrově dočista ztratil. Po chvíli aklimatizace vstupuje na vojnu a díky svému hrdinskému činu se dostává opět mezi horní šlechtu římského národa. Začne žít normální život, najde si manželku a má malou dceru. Pak ovšem na lid padne jeden z bičů božích, mor. Jeho manželka umírá a dcera také. Succat vztoupí do klášetera v Lérinu a nakonec se nakonec vrací zpět do Irska jako misionář a nalézá zde svou bývalou milenku Sionan, kterou ještě pořád miluje.
Patrik přinesl do Eiré křesťanství. To je jeden z důvodů, proč je považován za patrona zeleného ostrova. Román od již zmíněného autora jsem přečetla jedním hltem a moc se mi líbil. Pochopila jsem velkou část kletského učení a víry a také jsem nahléhdla do životů eiréských vesničanů a anglických šlechticů.
Já osobńě svátek svatého Patrika slavila letos poprvé. Vlastně, moc jsem jej neslavila, jelikož jsem neměla čas, ale jako barvu roucha jsem zvolila zelenou a zapálila svíci na svém nočním stolku. AŤ ŽIJE IRSKO!!!!

Jsem tam, kde jsem býti nechtěla...

... na zeměpisné olympiádě.
Příjde mi to jako naprostá šílenost. Já, která nemám ani trošičku rozhled o světě. Já, která mapu vidí jednou za dvamilionytřistapadesáttisícdvěstětři let a jedenáct a půl měsíce. Já, která podstatu jednoduchého měřítka ještě nepochopila. Já, která dokáže určit Švýcarsko jako Dánsko (nebo naopak). Já, která zvládnu zkomolit i náš státní znak. Já, která má orientační nasmyls, nebo taky neorientační smysl, jak chcete vy. Já, která neumí odhadnout vzdálenosti ani při blbým přecházení silnice. Já, která byla nejdál na Kanárech. Já, která bych se nejradši rozjela do Irska a někam se tam zakopala v krásné, malé, půvabné a hlavně pravé irské hospůdce a nevystrčila nos pěkně dlouho, nebo taky nikdy. Já, která jsem hnaná do toho stroje na smrt, co si říká ZEMĚPISNÁ OLYMPIÁDA.

Prýma večer... Kafka bez Kafky

Prolog:
Pondělí, brzký večer, velmi teplý večer. Nad naším hlavním městem se vznáší opar, ale já se stejně snažím vypozorovat mezi Pražskými věžičkami západ slunce. "Tak už asi půjdem, ne?" ozve se čísi hlas a vytrhne mne z takového divného vteřinového transu, způsobeného narůstajícím chladem a proudem myšlenek. Nachvilinku zaváhám, ale potom odpovím, že je to dobrý nápad a připojím se k již odcházející Jitce. Pár kroků, vestibul a hned nástupiště metra C na Vyšehradě. Teď už zbývají asi jen tři stanice do místa určení... Budějovická. Tam je sraz všech kulturněji založených terciánů a zároveň obdivovatelů Kouře a s člověkem, který je nám všem skoro otcem, s panem profesorem Tatíčkem. Marek má nový a velmi zvláštní oblek. Poslední přichází štěpánka ve zvláštním kabátě. Pak jsem již všichni a společně se přesouváme na autobusovou zastávku a prapodivným autobusem pak téměř přímo k kulturnímu centru Dobeška. Jsme tam brzy. Nakonec ale úspěšně usedáme do sálu a představení se rozjíždí...
PIŠ KAFKA, PIŠ... NO PŘECE KAFAKA PIŠ... TAK PIŠ KAFKA, PIŠ...

****

Rozjíždí se akce na intrenetu popsaná jako kabaretní absurdní groteska z motivů díla i života Franze Kafky. Vlastně naše návštěva tohoto představení měla jediný důvod. Museli jsme neživo vidět Jana Vávru (Kouř: Barman Hezoun) a Jána Slováka (Kouř: Míra). Bylo to dokonalé. Už jenom to neustálé porovnávání výkonů, hlavně Slovákových, ve filmu a na maličkém jevišti mě dokozáli zabavit tak, že jsem se nenudila ani chviličku celého představení. Celý tento zážitek okořenila Monika Načeva svými pěveckými výkvěty a Lenka Vychodilová, jako čtvrtá herka, tam také nebyla navíc, ba naopak. Celá hra se skládala především z úryvků Kafkových děl a životních příběhů. Když jsem se toho večera vrátila domů, nebyla jsem schopna dokonale popsat svému (teď již naprosto pravému) tatíčkovi, co jsem to vlastně viděla. Dokázala jsem akorát říci, že to bylo složeno z úryvký´ů děl Franze Kafky a víc už nic. Nelituji toho, že jsem tam zašla, i když to nebylo opravdu v tu nejelepší dobu a ne nejvhodnějším místě.

SLKEPÁCI, DĚKUJEM... SKLEPÁCI, DĚKUJEM... SKLEPÁCI DĚKUJEM....

Stačila by jen tři slova...JÁ TO CHÁPU

Moc, moc, moc, moc chci něco napsat, něco co by vystihlo mou krizi, ale nejde to. Nikdo mě nechápe. Teda, skoro nikdo. Když se najde někdo, kdo chápe, chápe mě jenom v soukromí, mezi čtyřma očima. Na veřejnosti je ale stejný, jako všichni ostatní, aby si třeba o něm lidi nemysleli to, co o mě...
Proč jsou takoví krutí? Chtějí mě snad vychovávat? Chtějí mě snad deptat? Chtějí mi snad dokázat, že jsou něco lepšího, něco vyššího, něco, co je sto mil vzdáleno ode mě? Proč sakra...mi nikdo nerozumí...

Těší mě.... jmenuji se Realita

Nikdy si nemůžu být jistá, co je to realita....

Nikdy nepochopím, jak se taková realita projevuje....

Můžu si myslet, že je něco takhle, ale najednou... kuk.... od někud se vynoří ta sprostá holka... REALITA si říká... něco se změní v něco jiného....

Realita je krutá...

Realita je sladká....

Realita je něco jiného, než normální život... A to mi přijde ŠÍLENÉÉÉÉÉÉÉÉÉ....

Ježiš Vašku... pryč s tím satanem...

Dneska, asi v šest hodin, se vrátil domů můj bratříček spolu s dědou a matkou. No, on se spíš vrátil domů děda a matkou a bratr přijel s nimi, ale to zrovna nechci řešit. Normálně jsem si v tu dobu seděla u počítače a něco tvořila a jen tak zbůhdarma jsem se otočila abych je pozdravila a v pootevřených dveřích uviděla bratra. To by ještě nebylo tak strašné, kdyby on byl sám.
ALE ON NEBYL SÁM... Byli dva... on a satan... antikrist... nahoře černý, dole žlutý, na čtyřech kolech a smrděl novotou.
Jak mi tohle mohl bratr udělat?
Jak to mohl udělat sobě?
Proč to udělal?
Ptám se proč???
Tento text zapisuji v naprostém, zoufalství ve chvíli, která se už už blíží chvíli posledního vydechnutí...
Bratrovi je to ale zřejmě jedno... on si teď dole v kuchyni JEZDÍ NA SVÉM NOVÉM SKATEBOARDU!!!!!

Dvaatřicet tisíc a kodex pořádku ve třídách...

Ešča som Cainovou neměl a už mi jí berou.
Udělal jsem si try kyje, páč už mě fakt serou!
/:Jednim budem Klause bici
a tym druhym toho blbýho Příbíka,
a s tym tretim kyja-kyjačiskom doděláme oba!:/

Kam ty zajdeš a já zajdu pojdzem na Keplera.
Opýtáme sa Růžičky čo to za novina.
Že PORG nejde, školný nejde,
je to v hajzlu, tak se na to vysereme!
My šílení terciáni...

...BEREM KRAMLE!!!

Tak tato obměna známé písničky se nyní stává tak trošku hymnou naší maličké vzpoury. Kam to s PORGem spěje? Páni profesoři Klaus a Přibík zaručeně kují něco nekalého. S většinou novinek, které přišly na PORG jako posun k něčemu, co by mělo být škola pro dvacáté první století, studenti naprosto nesouhlasí. Ale kdo se jich ptá na jejich názor? Koho zajímá, jestli se nám to vlastně líbí, nebo ne? Odpověď je jednodušší, ale po takto položené otázce naprosto očekávaná, nikdo.
Začalo to už v září, kdy jsme se vrátili v den pikniku po dvou měsících zpět do toho Libeňského baráku. Po vstupu do dolního patra se i mně, stejně jako všem ostatním studentům starším než prima, zatočila hlava a podlomila kolena. Výměna nádherně malých dřevěných a roztomile zašlých jednobarevných skříněk, které se tísnily již léta v blocích o rozměru asi osm krát čtyři skříňky a jejich definitivní ztráta nám velmi uškodila. Poté co jsem se vzpamatovali z prvního šoku jsme zjistili že i stará ošoupaná podlaha zmizela a místo ní je nová, ale daleko méně hezká. Korunu tomu nasadilo zrušení branky a aktivace rádoby hlavního vchodu.
A to byl pouze začátek. Pak přišly různé zákazy týkající se takových absurdit jako třeba bund v prostorách třídy, věcí v lavicích a nový kodex pořádku ve třídách. Zní to ohavně. Opravdu.
Nejhorší na tom však je, že to celé si musíme platit. Jo, já vím, je to asi normální, že musíme platit školné, když jsme na soukromé škole, ale platit až tak moc??? V těch dvou letech, co jsem na PORGu, školné stouplo o celou třetinu původní sumy, jež činila 24 tisíc na rok… promiňte, ale to mi přijde fakt hodně. Už teď se mi to jeví jako mírná forma vydírání, jelikož nikdo neodejde ze školy kvůli penězům, ale bude se je snažit sehnat. Odejde až v případě, kdy už to jinak nepůjde, ale to stejně jen v té nejkrajnější situaci.
Navíc nám vedení školy chce odstranit z profesorského sboru všechny anglické rodilé mluvčí a to se nám taky ani trošku nelíbí, jelikož z vlastní zkušenosti víme, že jsou to lidi, co nám z toho jazyka mohou dát úplně nejvíc.
Prostě mě to už všechno štve… MOKRÉ KOLO NA VEDENÍ ÚSTAVU!!!!!!
TŘI…DVA…JEDNE…TEĎ!!!!!

Život mého dne, od narození po kremaci

Jeden den v mém životě

(původně stilistická etuda...)

Je zvláštní, že některé dny v mém životě si jsou navzájem podobné jako vejce vejci a někdy je to doopravdy tak trošku otrava. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že to je vlastně dobře, jelikož jen tak perfektně vyniknou ty dny, které jsou něčím zajímavé a tím se mi definitivně uloží do hard disku v mém mozku. Jako třeba tento den…
Začalo to, jak už to tak bývá, samozřejmě ráno okol šesté hodiny. Můj drahý tatínek mne vzbudil, ale já mu dala pouze najevo, že ještě pořád žiji a zase upadla do sladkého nevědomí. Bohužel se projevil poslední zbytek mé svědomitosti a já jsem se nakonec zvedla a pustila si nějako muziku, abych už neusnula. Volba padla na Jefferson Airplane, jelikož něco tvrdšího by mi asi takhle po ránu vymlátilo díru do hlavy. Po pěti minutách se probudila jakási část mozku, která mi oznámila, že je pátek. Soubory se začaly otevírat a přepisovat, vymazávaly se viry, až můj malý příruční počítač uložený v mozkovně vyhodil na plochu můj dnešní rozvrh. Pátek… nultá… matematika… Tato informace mne donutila opustit své působiště pod teplou peřinou a udělat ze sebe přihlášku na člověka. Přihlášku jsem posléze podala v podatelně v koupelně té osobě, co na mne koukala ze zrcadla. Úřednice lidského vzhledu veškerou snahu po deseti minutách lopocení s hřebenem vzdala a případ uzavřela jako schválený a pustila mne do civilizace. Následovalo setkání s bratrem, jeho zlidštění (ovšem bez přijatelných výsledků) snídaně bez jídla a nakonec přemístění do Prahy a našeho bezvadného ústavu. Po matematice jsem se spolu s dalšími deseti vyvolenými přesunula do podzemí, ale nedali jsem se na scestí do leva, jako ten ubohý zbytek třídy vyčkávající nejhorší (hudebku), ale naopak jsme odbočili jsem doleva, na výtvarku. Výtvarka byla průměrná, ale jedna věc mi z ní v paměti zůstala. Zřejmě ta částka, kterou platíme a nazýváme ji školným je příliš malá na to, aby nám pořídili jednu jedinou, klidně i maličkou, zašpiněnou, umolousanou tubičku běloby, nebo žluté tempery. Bohužel je tomu tak a naše chudá škola má pouze na červenou a modrou. Zato jí máme hodně…
Další hodiny proběhly naprosto průměrně a započatý den se jevil jako normální všední den, po kterém mi v dokumentech nezůstane ani písmenko. Úderem čtvrt na dvě jsem měla možnost jít vyjímečně brzy domů a pořádně se vyspat, ale to bych nebyla já, kdybych páteční odpoledne takhle proflákala. Po škole jsem tedy popadla tašku plnou tanečních bot a pomocí naší hromadné městské dopravy jsem se přemístila na Prosek, což mne přiblížilo k místu, kde se nachází jistá základní umělecká škola, jež poskytuje azyl mému tanečnímu souboru. Už zezačátku tréninku jsem si říkala, že dneska to bude nějaké divné, anžto a jelikož jsem dorazila včas, což se moc často nestává. Ještě pořád plna elánu jsem zabrousila do šatny a zahájila převlékací rituál. Ponožky, silonky, návleky, sukně, softové boty… ha, ještě vlasy… a bylo hotovo. Popadla jsem stepky, dvě krabičky (MP3 a mobil), peněženku a kapesníky a šup do sálu. (Ta elektronika a peněženka s sebou jenom kvůli tomu, že i ze šatny se věci podobného charakteru neuvěřitelným způsobem ztrácejí) Samozřejmě že až tam jsem si uvědomila, že jsem si v tažce zapomněla láhev s pitím, ale na to již bylo pozdě, jelikož hudba byla puštěna a mě a mým spolutanečnicím a tanečníkovi nezbylo nic jiného, než přerušit všechny započaté rozhovory a vývoje plánů na záchranu čaje, tudíž vlastního zdraví a místo těchto nebohulibých činností se přemístit na plac a začít s rozcvičkou. Poté přišlo na jeden velmi oblíbený a mně velmi dobře známý tanec s rytmem single jigu. Už v tu chvíli mi začínalo být jasné, že kdybych se zachovala zbaběle a místo na Prosek bych se dopravila na Kobylisy a od tamtu domů, vyšlo by to nastejno, ne-li lépe, jelikož bych ušetřila hromadu rozčilování nejen sobě, ale i jiným. S tím tancem jsem začala na sudou dobu a ještě k tomu špatným krokem, z čehož i nezasvěcený pochopí, že to nebylo zas tak dobře. Hudba byla zastavena a mě nezbylo nic než se veřejně omluvit a ještě upozornit, že tak nějak cítím v kostech, že to dnes není naposledy, protože už ani to blbé kotě nemůže být utahanější než já a měla jsem pravdu. Nepodařilo se mi zatančit ani jeden celý tanec bez nějaké chyby a při stepu jsem místo pokroku udělala akorát čtyři velké modřina na holeni své prvé nohy, protože ta levá byla prostě levá. Efekt to mělo ale vynikající. Poté, byly mé nohy levé obě. Byla jsem tolikrát kárána, tázána a nakonec i perfektně seřvána, že mi deset minut před plánovaným koncem došla trpělivost a prohlásila jsem, že dneska toho už víc nebude a komu se to nalíbí, ať si to příště zařídí jinak a ještě ve stepkách jsem opustila sál a zamířila do šatny. Naštvaně jsem tam vypila půl litru zapomenutého čaje najednou a úderem půl šesté jsem opouštěla to prokleté místo protkané veškerou zkažeností a špatností světa, čpící nenávistí, opovržením a neskonalou povrchností. Nastoupila jsem k tatínkovi do auta a on byl chudák první, skrz hoho jsem ventilovala svou zatrpklost a nelibost nad svou nedokonalosti… Promiň, tati…
Doma jsem nebyla schopna uvolnit se už nemyslet na svou neschopnost. Jediné co jsem mohla dělat, bylo kliknout myší od našeho počítače na ikonu The Hair a potom vykonat to samé s tím rozdílem, že cílová položka bylo tlačítko play. Nejprve jsem shlédla celý film normálně a poté jsem si jej pustila pouze jako zvukovou clonu, jelikož jsem se rozhodla, že musím něco dělat. Nedopadlo to ale zrovna na první pohled výdělečně, jelikož sem se dostala pouze doprostřed mého pokoje, kde jsem si lehla a začala koukat do stropu, ale s každým dalším pohledem se stupňoval pocit, že to není zas tak špatná činnost, ale právě naopak mi moc dobře prozpívá. Přemýšlela jsem. Ležela jsem dlouho. Vlasy dohrály. Opět jsem je pustila neopouštěje svůj jen těžko definovatelný stav. Zase jsem si lehla. Pořád jsem přemýšlela. Nakonec jsem dospěla k názoru, že je mi fajn. Únava opadla a všechny nakousnuté myšlenky se začaly hrnout ven. Doteď jsem vždy tančila,protože mne tanec naplňoval a zbožňovala jsem jej. V posledních týdnech se z toho stala ale nemilá povinnost a já jsem v tomto ohledu zatrpkla. Přišla jsem na to, že tato změna se mi ani trošičku nelíbí a nejlepší y bylo vrátit se ke starým zvyklostem. Prostě si příště nebudu neúspěchy tak moc brát, jelikož nejde o výsledky, ale o pocit a navíc každý nemůže být vždycky hvězda večírku. Ale vlastně stejný problém je i ve škole. Vždyť přece nejde zas tak moc o známky z testů, ale o výsledný efekt, o konečný dojem, který si nakonec sama odnesu.
Do tohoto večera jsem si vždycky všechno až příliš brala, ale myslím, že toho večera došlo ke změně, ke změně k lepšímu.Jsou přece důležitější věci než trojka z testu, třeba války, genocidy a jiné nesmyslnosti našeho pomateného světa, se kterými by se mělo něco dělat. Jen přijít na to co.
Toho dne večer jsem se stala opravdovým hippíkem. Dlouho předtím jsem to o sobě prohlašovala, ale až tento večer mi přestalo tak moc záležet na některých věcech a to mi stoprocentně pomohlo. Změna přišla opravdu s geniálním načasováním, jelikož den na to, jsem odjížděla na celé jarní prázdniny do přírody s bandou lidí, se kterými se dá perfektně povídat a zastávají podobné názory jako já, takže budu moct prodiskutovat všechny své nově nabyté myšlenky.
Unavena a zničena, avšak s blaženým pocitem, jsem sebou plácla po vydatné sprše do postele a přemýšleje nad těmi perfektními vyhlídkami ohledně jarních prázdnin u Kláry na chalupě, jsem blaženě usnula.

A víc Vám už nepovím, protože jste zvědaví!!!! (obměna jedné známé hlášky z jednoho neméně známého filmu jménem Kouř)

Složité stroje

Nerozumím složitým strojům... Nerozumím vlastně ani těm jednoduchým, ale to už zní moc jako fyzika. Jde mi o složité mechanizmy v systému lidského myšlení a vyvýjení plánů. Nejsem si jistá, jestli víte, co přesně tím chci říct, nejsem si vlastně ani trošku jistá, zda rozumím sama sobě. Jediné co mě je nad slunce jasné je to, že budu muset dlouho žít, abych nahlédla alespoň částěčně do tajů a zákoutí likdských myšlenkových postupů a je dost možné, že se mi to ani nikdy nepovede...

Dárek....

Broučí pokus... Zdá se ževše funguje jak má... tu máš wendy....