Renovacio blogí? aneb "fast food narcistické seberalizace"...

Tak schválně, jak složité je kliknout vedle svých denně checkovaných mailů na ikonku "blogy", otevřít svůj účet, napsat pár nepříliš smysl dávajících vět a přidat obrázek? aha... Taky to umím!!! Jediné, co se změnilo od dob, kdy jsem se vážně něco psala je celej ten systém "skinu". Možná, že to někdy opravím, aby to aspoň nějak vypadalo. Zatím stačí vědět, že v dnešní době je i blogování takovej "fast food narcistické seberalizace"...
to zíráš, co? bloggerko!

Ta příchuť mi to připomíná...

Stává se to. Často. Nejčastěji, když to nejmíň čekáte. Stane se to, když jste na to nejméně připraveni a dost vás to rozhodí. Můžeme to "něco" nazývat opačným daja-vu? Stalo se mi to před chvílí. Pustila jsem si začátek filmu Mean girls... Najednou mne polila vlna blaženého pocitu a ucítila jsem svěží vánek. Přišlo mi, že mám sandálky na podpadku a krátkou letní sukni. Asi zrovna piju ledové latte a bavím se s nějakou z kamarádek. Cože??? Vůbec... Pět vteřin filmu mne přeneslo do doby, kdy jsem si často tento film pouštěla. Uplně nejvíc jsem si vzpomněla na dobu po malých maturitách, kdy jsem chvíli opravdu nic neřešila a vše důležité se odehrávalo na malém balkonku či observatoři nad Příkopama. Geniální doba. Vzpomněla jsem si naprosto nenuceně a s jakousi lehkostí. Chvilku jsem vzpomínala a napadlo mne, jak jednou budu vzpomínat na tuto dobu, ve které se teď pohybuju. Co bude tím "přenášedlem" do dneška? A na co budu vlastně vzpomínat? Já vím, že vše se teprve časem ukáže, ale najednou mám neskonalou touho to vše vědět... napadá vás něco?

Přehlídka vojenská, aneb prší prší jen se leje, kam Gripeni pojedeme???

Viděli jste to? Na živo nebo v televivzi?

Já jako uvědomělý občan jsem měla potřebu vidět alespoň část té úúúžasné parády, a tak jsem se přidala ke sledování vojenské přehlídky ku příležitosti oslav 90. roku od založení Česko-slovenska. Podívaná to mohla být. Mohla, kdyby se "pořadatelé" vyhnuli několika začátečnickým chybám. Je pochopitelné, že počasí si člověk nenadiktuje (už dávno se ví, že "poručímě větru dešti" je pouze idealistická zástěrka;-), tudíž nemůžeme nikomu zazlívat nepřízeň počasí. I přes to, že pršelo a byla mlha mohla mít celá paráda větší efekt.
Prví chyba byla zřejmě v likalitě. Ulice Evropská je sice dlouhá jak týden před výplatou a zároveň i velice známá a pro Prahu důležitá, ale propozice k přehlídce takového "rozměru" nemá. Ne že by bylo co předvádět, ale i tak mohlo být vše lépe zřetelné na větším prostranctví.
Dále bych se pozastavila nad hudebním doprovodem, kterému se perfektně podařilo ucourat naší hymnu. Já chápu, že hochům asi byla zima, ale takhle přehánět to nemuseli.
Slavnostního průvodu se museli účastnit i hasiči a záchranáři, aby to nevypadalo zas tak moc uboze. Kdyby tam tyto sbory nebyly, nevím nevím, jak dlouhý by byl celý průvod... 100 metrů?;-)

Když už dále opomenu to, co jsem viděla díky přenosu, tak určitě nemohu opomenout přenos sám. Ve zkratce: Děsná a nepřehledná režie, opožďující se komentátor, nesmyslné záběry, nic neříkající obrázky a celková nesourodost pořadu. Komentátoři nám neřekli nic nového, jen nás nutili poslouchat své špatně složené věty a nesmyslná souvětí.

Jednoduše, byla to fraška. Ruzyňské letiště bylo na nějakou dobu "vyřazeno z provozu" jen kvůli tomu, aby zde mohly přistát naše úžasné "exponáty", jež se proletěly nad Evropskou a ani je nebylo vidět, protože viditelnostní podmínky tomu bránily.

Co na závěr? Nepříjde vám celá tato fraška a "trapnost" silně popisná?

I cannot help myself

Jsou prázdniny a já si je zaslouženě užívám. Nakupuju jak zběsilá. Už teď mám dvoje kalhoty, sukni, botičky, trička, šatičky, sáčko a tak různě podobně. Jo, když má člověk čas a peníze, tak se dokáže zabavit. Pokud ovšem jedno z toho dojde, je zle. Já se obávám, že za nemalou chvíli se mi přesně tahle nemilá věc stane a předpokládám, že to, co dojde, nebude čas! Už z výčtu věcí, co jsem již nakoupila, je jasné, že moje konto už nebude příliš vysoké. Neříkám, že je prázdné, ale přemýšlím nad tím, jestli je moudré vše utratit. Co kdyby najednou přišla krize a já nutně musela jít nakupovat? Bez peněz to nepůjde a já nikdy nemůžu vědět co příjde. Nelekejte se, tohle není pointa textu, byl to pouze nudný oslí můstek, přehnaná metafora o tom, co udělám se svým časem. Mám jej mnoho, a proto si říkám, jestli je moudré veškerou zábavu nahustit do jednoho týdne. Potom člověk přestává mít chuť do věcí a jen tak sedí doma u počítače a píše nesmyslné texty. Ne, teď už zase přeháním, ale jsem zvědavá, co budu dělat dál. Momentálně se bavím nekonečným prohledáváním internetu. Jsem si jistá, že se mi nemůže stát, že by ve virtuálním životě mohlo dojít k inspiraci pro zábavu, ale přecijen nechci trávit s imaginárními přáteli všechen svůj čas!
Chce to jen trochu vlastní invence! Trochu chuti do nevých věcí! Potřebuju inspiraci!

KAM VYRAZÍME ZÍTRA?

Když už člověk neví, co s časem

Co dělat, když večer ležíte v posteli a nemáte co dělat? Nechce se Vám čís, prtože každou knihu prostupuje nějaký super hrdina, o kterém Vás už nebaví snít? Co dělat, když se představy superhrdinů zvrtnou na špatnou stranu? Věděla bych, že více představ by jen více rozesmutnělo duši snílka, a proto jsem pro hmotniu terapii.
Bohužel v našich klimatických podmínkách se superhrdinové nevyskytují (je na ně nějak moc sucho, či co), tak vřele doporučuji zabrousit po strýčku Googlu... může to dopadnout třeba takhle:

Pop? Sold out

Ano, je to tak, i názory se mohou měnit. I když... možná, že se nemění zas tak moc názory jako tvrzení. Noro, jestli tohle budeš číst, tak možná pocítíš zadostiučinění a pousměješ se. Radostně prohlašuji, že jsem si v poslední unavené a nevyspalé době hodně oblíbila poslouchání jednoduchých popových písniček a sledování ještě jednodušších filmů (nicméně ty jsem měla ráda i předtím:-)). Jde o to, že odvolávám vše, co jsem kdysi uveřejnila o různých žánrech hudby. Ano, svět se mění a my s ním. Změnil se designe blogu, změní se tak trošku i obsah, měním se i já sama. Taky přiznávám, že posledně (jestli ještě stíháš, Noro, o čem mluvím, kdyžtak to lze najít v tvých komentářích) to dost možná byl jen postoj a čisté pozérství.
Často si kladu otázku: "Co je špatného na komerci?" a po krátkém přemýšlení si sama odpovídám: "NiC! Podporuje ji tolik lidí, že na tom přece nemůže být nic špatného." Nojo, samozřejmě že se stále (s maličkými obměnami) držím svého starého hudebního já, ale ničemu novému se nebráním. Stejně tak s filmy. Nikdy mě extra moc nabavily dlouhé a "umělecké" kusy, co se snaží být originální i za cenu roztřesené kamery a nesmyslných replik. Nejhorší jsou živé ploty!!!! Beru film a seriál jako odpočinkovou záležitost. Možná taky proto jsem spíš pro jednodušší děj a méně "umění". Filmy jsou, přiznejme si, tak trošku zpotřební zboží. Kam se ze mě vytratila neuvěřitelně ambiciozní touha po "ražení nového směru", kterým se mimochodem vydává tolik lidí, že ten směr opravdu nlze považovat za nový? Nejspíš ji přemohl praktický a použitelný aspekt mého já. Opět důkaz toho, že dobro vždy vítězí;-).

Tady takový malý příklad toho, o čem mluvím. Suga´babes;-)

Sice jsem průměrná, ale stejně si žiju v růžovém království

Kolem mě růžové, zelené a modré polštáře, růžová a bílá přikrývka, sama na sobě mám růžovou noční košili a všechno kolem krásně voní čokoládou, karamelem a šampaňským s jahodami. Je mi krásně! Hraje klidná hudba, já popíjím bublinky a zobu čokoládu. Je mi krásně! Zachvíli usnu sladkým čokoládovým spánkem. To je krása! Bude se mi zdát sladký sen plný rozkošných výjevů a všechno bude vonět po růžích. Bude mi krásně! Nebudu se zabývat problémy mého všedního života, nebudou mě zajímat známky ni malé maturity. To bude krása! Budu ve svém snu vyjímečná a opomenu zevšednělý fakt, že jsem průměrná. Budu krásná! Pak se ale vzbudím ze sna do nového dne a realita se vrátí zpět. Dám si sprchu a snídani, uvařím všední ranní kávu a když ji budu nalévat to krásného růžového porcelánového hrnečku uvědomím si, že dnes v noci BYLO KRÁSNO.

*ano, krásno bylo, já byla krásná, vše bylo krásné, bylo krásno jen díky tobě, tvá krása se jevila v mé mysli, krása nás spojovala, teď zde již není, nevadí, však já zase počkám do noci, kdy započneme krásnou synfonii kde první housle hraje krása...

Archa plná zvířat

Jistě je vám jasné, že nejde o bájnou Noemovu archu, která taky byla schodou okolností plná zvířat. Myslím, že není ani potřeba upřesňovat, že se chystám zhodnotit maturitní ples.
Ano, přiznávám, že když jsem řekla "plná zvířat" nebylo to myšleno zas tak moc vážně, protože zvířat se nakonec moc nedostavilo. Svůj plán samozřejmě dodrželi oktaváni, kteří ze sebe všichni (až na výjimky) udělali nějaké to zviřátko a sem tam jste mohli narazit i na dvě zebry, kočku, papouška nebo líhnoucího se motýla. Jedna zebra dostala od motýla a opilého papouška punc vítěze s nejdokonalejší maskou a zároveň cenu, čímž tím bylo tématu zvířat učiněno za dost.
O zábavu se postaral tanec. Ty, co se jej báli nakonec nikdo do ničeho extra moc nenutil, takže to snad nebylo tak zlé. Tančilo se hodně... Na klasické rytmy, kterých teda jen tak mezi námi opravdu moc nezaznělo, na rock´n´roll, na regge a na život celkově. Zní to divně, ale sama jsem si zase zkusila vytancovat ze sebe duši... upřímě je to jedna z nejlepších věcí, kterou můžete udělat.
Někteří pili, někteří zpívali, někteří hráli a někteří dělali všechny tři prve zmíněné aktivity dohromady. To potom dodalo určité tajemno zakončení celé noci v divadle. Odcházela jsem s Verčou a muzikálovou hvězdou Štěpánkinasitou se smíšenými pocity. Nejen že mě téměř neposlouchaly nohy a říkala jsem si jáký že to všechno mělo smysl, ale zároveň jsem byla i krásně k smrti unavená...

Tento maturiťáky byl nejdivnější ze všech tří, na kterých jsem byla. Nevím, jak se mohlo stát, že utekl tak rychle, ale jestli někdo posunul čas, tak mu to nedaruju, protože mi nasadil divné myšlenky do hlavy...

ŠERM; v bílých pláštích blázni jedou

Tak jsem dnes měla svůj první oficiální šermový trénink. Zajímavá zkušenost. Víte jak vypadá šermířský mundůr? Tak to jsem měla na sobě. Kalhoty, do kterých bych se vešla dvakrát, mírně plandající dupačky bez nohavic (ano, něco jako trikot) a plastikový hrudník. To vše v bílém a mírně všeobecně obnošeném stylu, ale to nakonec byla ta poslední hrůza.
Začátek tréninku mě bavil. Prakticky šlo jen o to, abychom dali čas, který měl ztrávit s trenérem otec, a tak jsme s Wendy the Large (bratrem) hráli bedminton. (Jen tak mimochodem to budeme dělat častěji, protože mě to v hale začalo nějak moc bavit.) Pak přišla ta transakce s oblečením... ach ano, šla jsem se převléknout... a potom došlo na moje opravdové šermové začátky.
Říkají tomu škola. Lépe to asi nazvat nejde, ale jde tam o to, že trenér žákovi popisuje situace a učí jej, jak je možné na ně reagovat. Na mě se dostalo asi šest situací s různými možnostmi řešení a mírně mi to zamotalo hlavu. Nebyla jsem si nikdy jistá, co v tu chvíli bylo podstatné a jak bych se asi měla zachovat. Složitosti začátečníků;-). Nakonec mi to možná i sem tam šlo a celkem mě to bavilo.
Ale horší věc přišla v tu chvíli, kdy byla škola dokončena a přišel na řadu souboj Wendy the Big vs. Wendy the Large. Pochopte, když se na vás řítí něco, co je daloko těší než vy, má to rychlost a navíc je to v daném oboru kované, tak není příliš možností, jak se tomu vyhnout. Zkončila jsem porážkou 2:5 a ještě jsem si k tomu odnesla tři modřiny jako bonus. Prýýýýma.
Zajímavé bylo vyprávění o odlišnostech myšlení v mužském a ženském šermu. Nějak se v tom odráží i rozdílnost myšlení a přístupů... podle mě pěkná filosofie...
Nakonec jsem byla celkem ráda, že mě k něčemu takovému donutili, i když toho bylo opravdu zazačátku docíleno pouze díky citovému nátlaku na mou osobu. Je jasné, že tohle není věc, ve které budu dobrá, ale já jsem to tomu světu a sobě musela dokázat. Co kdybych měla zadušovaný talent, který bych v sobě dusila do konce života. Svět by přišel o legendu a to bych mu nechtěla udělat. Nyní tedy vím, že pokud se šermu věnovat nebudu, SVĚT NEOŠIDÍM!!!!!

Osmiletá slečna

Přesně si pamatuju, jak jsem loni touto dobou psala text, který se jmemnoval velmi podobně, "Sedmiletá slečna". Letos je již osmiletá. Nechci se pozastavovat ned tím, jak nám to děvče zase vyrostlo, nebo jaká je to velká holka, jak mají ve zvyku tety a babičky. (Její teta sice jsem, ale myslím, že jesem takový trochu jiný druh tety.) Jediná věc, nad kterou bych se chtěla pozastavit, je způsob výběru dárku, který jsme zvolili.
Nejsem si totiž jistá, pro koho její narozeniny byly zajímavější. Myslím tím, jestli pro mě nebo pro ni. Mysleli jsme si, že jí uděláme alespoň trošku zážitek tím, že ji vezmeme na procházku po obchodech, aby si vybrala nějaké oblečení sama. Věda, že potřebuje jarní kabátek, vydali jsme se s ní do dětského oddělení nejmenovaného obchodu. Něco jsme pořídili, pak ještě něco, potom jsme pokaračovali do jiného butiku, pak dál a ještě dál, až jsme neteřinku nadobro nově oblékli. Dopadlo to tak, že měla na sobě nové růžové tričko, černé bolerko s 3/4 rukávem, černé manžestráky s bílími proužky a na všem růžový kabátek. Navíc potřebovala pásek, tak jsme dodali ještě ten.
Ta slečna vypadala, jak kdyby ji vytáhli z nejnovějšího čísla módního časopisu. Nedoážu si představit, jak by přijala jiný dárek, ale tohle bylo to nejlepší, co jsme ji mohli pořídit...

Jak já bych si přála, aby mi někdo udělal pěkné narozeniny... i když je nemám...;-)

PORG zachvátila nuda

Všímáte si toho, že na naší milované škole se v poslední době nic neděje? Čím dál tím častěji jen chodím a zjišťuji, že nikdo není schopný své okolí více či méně pobavit. Neděje se ani nic zajímavého, co by mohlo člověka vtrhnout z pocitu zatracení a dodat mu elánu. Všichni se nudí. Nenudí se jen studenti, ale i profesoři. Právě z nudy nám neustále dávají samé testy. Nemají co dělat, tak dávají testy. Ale známe i případy, kde není zapotřbí studenty příliš nudit písemkami, nebo prověrkami. Stačí pouze vykládat látku a pocit znuděnosti se rozprostře po celé místnosti s oranžovými dveřmi, na nichž trčí ošklivá opotřebovaná cedulka s nápisem "kvarta". Kvartáni jsou z nastolené situace tak paf, že i o přestávkách často zůstavají sedět na svých místech s hlavou zabořenou ve všudypřítomných sešitech a učebnicích. Pro pozvednutí atmosféry sem tam někdo prohlásí, že nechce psát ten test, že chce jít domů nebo třeba že sem vůbec neměl chodit, čímž přitvrdí přátelskou a mile rodinnou atmosféru zavedenou na naší škole...
Budiž pochválena dobo, kdy musím jít spát (což je právě teď), abych vůbec zítra ráno byla schopná vztát a odjet do našho milovaného ústavu... TŘIKRÁT SLÁVA!!!!

Deja-vu, rozumíš????

Co to vlastně takové deja-vu je? Lze jej opravdu zažít? A leze dokázat, že jsme jej zažili? Pokud se budeme snažit na tyto otázky odpovědět, budeme se pohybovat na velmi tenkém ledě, pod nímž se ukrývá mystický svět nehmotných vzpomínek a pocitů, jejichž charakter je u každého člověka jiný. Odpovědi se možná dočkáte, pokud se zamyslíte nad tím, co jste vy sami kdy zažili a jak to na vás působilo. Mně osobně se často stává, že se dostanu do míst a situací, ve kterých si jsem skoro úplně jistá, že jsem je už někdy zažila. Copak vám se to nikdy nestalo, že byste se najednou a zastavili, zamysleli se a najednou by vyšlo najevo, že se vám o určité situaci už jednou zdálo? Nestalo se vám, že byste o určité situaci už jednou přemýšleli, nebo ji de facto prožili? Zamyslete se a zavzpomínejte, poté uvidíte, že jste již jednou viděli.

Ale tomu všemu přeci pan profesor tatíček nerozumí. Copak jde deja-vu uměle vyvolat? Copak je možné, abych o tom napsala příběh se zápletkou? Odemne pan profesor dostane zamyšlení a má smůlu... hotovo;-)

Tanec... fenomén a život...

Nedokážu být doma v tichu, pořád mám puštěnou nějakou hudbu. Zvláště pak v noci… je mi věčně horko nebo zima... to už je jedno, já nemůžu spát a tak poslouchám. Když si jen tak nezůčastněně leežím v posteli a slyším tóny jakéhokoliv kusu, zachce se mi tančit! Vidím to, jako dnes, jako včera, jako vždycky…
Chce se mi tančit, tak tančím. Tančit sama - to nemá cenu. Vždycky si najdu příležitost a prostředek jak někoho k tanci přemluvit. Stačí si jen přát - přej si a máš příběh s tebou a s ním v hlavních rolích… ach ano, zní to směšně, ale prakticky to dává smysl, já prostě zbožňuji tanec.
Tímto stylem dokážu protančit hodiny. Vždy tančím jinak, jinde, s někým jiným, za jiné situace, na jinou hudbu, v jiném stylu, oblečení, aranžmá… fantazie… pouze podtext je vždy stejný… Pokaždé jde o nezapomenutelný tanec, tanec věčný, tanec s kapkou lásky, tanec noci, tanec života, tanec věčnosti... tanec pro mne a ode mne…
To vše jen kvůli mé bezedné lásce k tanci. Beru tanec jako jedno z nejvyšších vyjádření citů, pocitů a volnosti.
S kým že téměř každou noc tančím? Nejste to právě VY?

Shell we dance?

Jak já se těším!!!

TANEČNÍ!!!!

Tak to je v poslední době téma "nešich" rozhovorů. Napadlo mě, že bych zde mohla zveřejnit několik mých myšlenek k tomuto tématu.

• Podstata této akce:

Je to vlastně taková společenská akce, ke které se dostaneme jednou za život. Podle mě by měla být dovedena do naprosté dokonalosti a to tím, že se na ní budu těšit, nebudu kvůli ní mít problémy (s nikým se nebudu kvůli tomu hádat) a nakonec si to užiju na jakési úrovni a s krásou. Já se prostě nemohu dočkat, až si nakoupím a obléknu krásné šaty a boty, namaluji si obličej na ksicht a vydám se na krásné místo mezi lidi. Znám lidi, co mě za to budou odsuzovat a nebudou se mnou souhlasit, ale prosím, ať si myslí co chtějí, já je za to nepřestanu mít ráda. Jen doufám, že to třeba i pochopí. Připomínám, že tyto teneční nejsou jen o tančení, ale samozřejmě také o jakési společenské úrovni a noblese, která je založena na zejména na atmosféře ve skupině!

• Kam jít do tanečních:

Jak jste si již předchvílí přečetli, moje představa je jít někam, kde se mi to bude líbit a kde to bude pěkné. To naprosto splňuje tančení v Žofíně. Jistě, není to tak levné jako v Vavrušce, ale zato ta kvalita lokality se hodně liší. Představte si to. Kráčíte noční Prahou, cítíte se být na úrovni, vkročíte na most, kterým se dostanete na ostrov, jež je zveleben krásnými zahradami a nakonec se vejdete do nádherné klasicistní budovy. Už to je jistý zážitek, který si určitě nenechám ujít.

• Proč nevadí ta cena:

Když se pouštím do něčeho, na co budu chtít vzpomínat v dobrém celý život, tak si přeji, aby se mi to povedlo zařídit co nejlépe. Peníze... jo, rozhodla jsem se, že pokud to bude potřeba, omezím se v jiných činnostech a taneční si pořádně užiju.

• Co ne sebe:

Jistěže šaty... A rozhodně ne pokaždé stejné, tudíž si budu muset koupit více šatů, což je taky jedna z činností, na kterou se těším. Když může mít bratr šermířský mundůr a výbavu za XYZ tisíc, tak já si klidně můžu koupit troje šaty a alespoň dvoje taneční boty... Kukala jsem na internet a některé jsou opravdu moc pěkné... a to jsem je ještě pořádně neviděla naživo...

RESUME: Už aby tu byla doba, kdy se všechny tyto mé sny vyplní!!!

Když se vrátíte zase tam...

...kam??? Kam se člověk nejradši vrací? Kam ho to táhne? Jeden moudrý člověk řekl, že člověk má potřebu navracet se do míst svého narození. S tímto tvrzením bych já osobně silně polemizovala, jelikož jsem si sama přišla na to, kam se člověk dle mého názoru musí zaručeně rád vracet. Sotva si řeknete: "Chtěl/chtěla bych se opět podívat do těch lázní, kde jsem prožil/prožila svůj nejhorší týden života. Opět bych chtěl/chtěla vidět ty lidi, co mne šikanovali a ze všeho nejradši bych si zase dal/dala ten nechutnej blivajz co mi uvařily místní kuchařky." Možná takoví lidé, co si toto pomyslí, existují, ale pokud by se někdo v mé blízkosti takto vyjádřil, v hlavě bych začala listovat, kam jsem založila telefonní číslo na Dr. Chocholouška, popřípadě pavilon 17 v Bohnicích. To totiž není příliš obvyklý a normální přístup! Jen tak mezi námi, co je to vlastně normální přístup k této věci, ha? Asi žádná norma neexistuje a mně je jasné, že si na to každý musí přijít sám. Například já si na to už přišla. (heč)
Přišla jsem na to, že se najradějí vracím na místa, kde jsem si prožila prýma čas s fajn přáteli. K pravému vysvětlení budiž nám příkladem můj včerejší výlet.
Včera odpoledne jsem se s maminkou, spacákem, mikinou, kartáčkem na zuby a pastou, dále pak s perníkem, dvěmi melouny a čtyřmi litry Kofoly vypravily do Střechova n. Sázavou, kde právě probíhá akce s názvem Letí sportovní tábor lyžařské školy, ing. Michael Turek. Na tento tábor jsem jezdila od svých sedmi let pravidelně každý rok, s výjimkou toho letošního. Letos jsem si dala pauzu a rozhodla se, že se na kamarády "táborníky" pouze zajedu podívat na víkend. Slovo dalo slovo, a tak jseme tedy s mamkou jely. Na místě jsem spatřila těch několik lidí, co jsou mému srdci velmi blízcí a celý sval poposkočil. Tam v tu chvíli jsem si uvědomila, jak fajn je být mezi lidmi, které mám ráda a že se mezi ně vždy ráda vrátím.
To je můj příběh o místech, kam se ráda vracím... jaký je ten Váš???

Proměna dokonalá...

Dokonalá proměna zachvátila mého bratříčka. Pozoruji to zhruba měsíc. Nevím co se stalo, ale začínám si s ním čímdáltímvíc rozumět. On se taky dost změnil. Tuhle litoval toho, jak je mu líto, že si k narozeninám nechal koupit satana, jelikož uznal, že takový sataning je pěkná blbost. Začíná respoktovat moje názory a neuráží se při každé druhé větě, co se mu řekne. Nemusí se kolem něj už chodit jako okolo horké kaše, může se mu to říct narovinu. Nehádám se sním o počítač zas tak často, je schopný akceptovat kompromis.
Tuhle jsem s ním ztrávila celé odpoledne jenom tím, že jsem se spolu na compu koukali nejdříve na internet, potom jsem mu pouštěla nějakou svoji hudbu, co se mu mimochodem dost líbí, a nakonec jsme si asi dvě hodiny pouštěli Simpsonovi. Jindy jsem ho vzala do kina.

Tušila jsem, že se to stane a zároveň doufala, že to příjde brzy.... přišlo to....
...MŮJ BRATR SE STÁVÁ MÝM KAMARÁDEM A MĚ SE TO MOC LÍBÍ.

Je toho tolik moc... že by to vydalo na slušný dekameron

Právě jsem si otevřela blog a chci sem něco napsat... něco napsat... něco napsat...
Nejdřívě mě napadá, že vlastně není nic, co bych sem chtěla psát, ale potom se někde v mé mozkovně spojí drátky, rozsvítí se lampička, vykoukne malý skřítek a začne mi našeptávat tiché rady. Z lampičky se stává celkem slušný lustr, žárovka pětadvacítka se mění na čtyřicítku, ten skřítek neššeptá, le řve a navíc už o není zas tak uplně skřítek... mám takový pocit, že to je obr...
Je toho tolik....
Divadlo, filmovka, tréninky, škola, FMP, křivdy, úvahy, filosofování, nadávky, recenze, úlevy bolavého svalu srdečního... tolik by se sem toho hodilo...
Nuže, ke strojům.....

Sedmiletá slečna

Narozeniny byly, jsou a budou vždycky stejné, jenom ti lidi budou pokaždé starší a starší...

Moje neteřinka má už zase narozeniny. Je jí sedm let. Jo, je to velká holka ale stejně ještě pořád tak maličká. Nedávno jsme slavili, její šesté narozeniny a najednou musím shánět nový dárek. Není to vtipné??? Loni to byly šatičky, letos... co to bude letos??? Co by se takové sedmileté slečně mohlo hodit? Co se jí líbí? Těžko soudit z mého pohledu, proto se vžívám do její situace a vracím se o sedm let zpátky. Najednou jsem hrozně soutěživá. Potřebuju všechno zvládat nejlíp, potřebuju motivaci, potřebuju soutěže... Potřebuju bystrost... potřebuju zábavu... JUNGLE SPEED... ANO, koupím Barunce Jungle Speed, ať si hraje. Potom s taťkou v obchodě potkáváme takový kus jehněčího, co tam prostě nemůžee jen tak nechat... je takový heboučký a plyšový... doufám, že se jí bude líbit.

Báro, líbí se ti to???

To je těžké....

Vždycky před tím, než se sem přihlásím mi halvou běhá tolik myšlnek a nápadů o tom, co bych sem mohla napsat, ale jenco se přihlásím, mám jak vygumováno. Nemám páru o čem mluvit i když je toho tolik. Příjde mi to až k smíchu. Ta absurdita věci. Ale nechodí to tak v normálním životě pokaždé??? Není to tak náhodou vždycky??? Připravujete si krásnou a dlouhoou řeč na přijímací pohovor a nakonec ze sebe nevydáte ani hlásku??? Není to tak náhodou při jakémkoliv testu, že se učíte celý večer jak blázni a přesto, nebo možná taky možná proto, máte pak v potřebnou chvíli naprotso svázanou ruku a papír nakonec zůstene čistý??? Není to trochu šílené??? Není to celé ale taky NAPROSTO ÚŽASNÉ???

Stačila by jen tři slova...JÁ TO CHÁPU

Moc, moc, moc, moc chci něco napsat, něco co by vystihlo mou krizi, ale nejde to. Nikdo mě nechápe. Teda, skoro nikdo. Když se najde někdo, kdo chápe, chápe mě jenom v soukromí, mezi čtyřma očima. Na veřejnosti je ale stejný, jako všichni ostatní, aby si třeba o něm lidi nemysleli to, co o mě...
Proč jsou takoví krutí? Chtějí mě snad vychovávat? Chtějí mě snad deptat? Chtějí mi snad dokázat, že jsou něco lepšího, něco vyššího, něco, co je sto mil vzdáleno ode mě? Proč sakra...mi nikdo nerozumí...