Když není co poslouchat....

Tento víkend jsem objevila opět něco nového. Něco, o čem jsem předtím věděla, něco, co mě ale nechávalo docela chladnou. Když jsem se v neděli k ránu, asi tak ve tři nebo čtyři hodiny, už docela zhrzeně převalovala v posteli, chopila jsem se své červené krabičky mp3-ky a začal jsem v ní listovat. Tak co si pustím, abych už konečně usnula? Copak tady máme? Led Zeppeli, Deep Purple, Pink Floydi, Simon and Garfankuel, Jefferson Airplane, John Lennon... to už znám všechno na zpamět... už ne... už žádné I am a rock ani Woman from Tokyo. Na narvy mi dokonce lezlo Whole Lotta Love, nebo D´yer mak´er. Při Imagine už se začínám pomalu osypávat a Její vtipné auto už nemůžu ani slyšet. Zbyla mi poslední neprobádaná složka Broukem nazvaná ZBYTEK. Věděla jsem, že tam mám Blue Effect a nějakou Nirvánu, ale to mě nějak moc nevzrušovalo. A navíc mi teď už bylo všechno uplně jedno, tak sem prostě zmáčkla play a čekala co z toho bude. Úspěšně jsem usnula. Ráno jsem se vzbudila, zapla počítač a zabrousila jsem do složky hudba. Hele, tady je taky... a pustila jsem si ji...Nirvánu. Tahle hudba už mě celý víkend neopustila a myslím, že mě ještě na dlouho neopustí.

Den svatého Patrika

Den svatého patrika byl tuto sobotu. Někteří se asi táží: "Proč? Vždyť svátek měl Vlastimil a v novinách ani večerních televizních zprávách jsem nic takového neslyšel." A to je právě ten problém. Nikdo neví, o co vlastně jde a to je dle mého názoru velká chyba. Takžedoufám, že přijmeté mé pozvání k objasnění této světové neznalosti a víte co, vezměme to rovnou od začátku.
Den svatého Patrika je pojmenován podle irského patrona, nesoucího jména přirozeně Patrik. Toto jméno v keltštině znamená něco jako "šlechtic", nebo také, podle jiného překladu, "ten, co miluje vlast" (což by vysvětlovalo toho Vlastimila). Patrik, vlastním jménem Succat, byl anglickým šlechticem. Když se ovšem jednoho dne vracel domů na rodinný statek z večerní zábavy, přepadli ho irští njezdníci a unesli jako otroka do Eiré. Byl prodán jednomu "okresnímu králi" a ten ho nechal pást ovce. Král Milliuc měl totiž více ovcí, než poddaných. (úryvek z knihy od S.R. Lawheada) V ovčácké boudě se od ovčáckého mistra učil keltskému jazyku a vymýšlel plán, jak se dostat zpět do anglie. Několikrát se pokusil o útěk, ale vždy byl polapen a náležitě potrestán. Po posledním prohřešku tohoto typu byl zbit tak moc, že bylo k záchraně jeho života potřeba přivolat druidy. Následoval dlouhá rekonvalescence, při níž se zkamarádil s jedním druidem a druidovou sestrou jménem Sionan, do které se zamiloval. Druidská práce se mu zalíbila a v hlavě se mu zrodil plán. Pokud se stane pomocníkem druidů a později druidem, mohl by mu dát král Milliuc svobodu. Tento plán se mu začne velmi slibně rozvíjet. Pak ovšem zemře jeden druid, jeho podpora v druidském domě a on je nucen opusti svou milovanou ženu a teď již neméně milovanou zemi a pomocí jistého obchodníka a jeho lodi se mu podaří utéct zpět do své vlasti. Tam potkává své staré přátele a obrací se zpět na křesťanskou víru, kterou na zeleném ostrově dočista ztratil. Po chvíli aklimatizace vstupuje na vojnu a díky svému hrdinskému činu se dostává opět mezi horní šlechtu římského národa. Začne žít normální život, najde si manželku a má malou dceru. Pak ovšem na lid padne jeden z bičů božích, mor. Jeho manželka umírá a dcera také. Succat vztoupí do klášetera v Lérinu a nakonec se nakonec vrací zpět do Irska jako misionář a nalézá zde svou bývalou milenku Sionan, kterou ještě pořád miluje.
Patrik přinesl do Eiré křesťanství. To je jeden z důvodů, proč je považován za patrona zeleného ostrova. Román od již zmíněného autora jsem přečetla jedním hltem a moc se mi líbil. Pochopila jsem velkou část kletského učení a víry a také jsem nahléhdla do životů eiréských vesničanů a anglických šlechticů.
Já osobńě svátek svatého Patrika slavila letos poprvé. Vlastně, moc jsem jej neslavila, jelikož jsem neměla čas, ale jako barvu roucha jsem zvolila zelenou a zapálila svíci na svém nočním stolku. AŤ ŽIJE IRSKO!!!!

Jsem tam, kde jsem býti nechtěla...

... na zeměpisné olympiádě.
Příjde mi to jako naprostá šílenost. Já, která nemám ani trošičku rozhled o světě. Já, která mapu vidí jednou za dvamilionytřistapadesáttisícdvěstětři let a jedenáct a půl měsíce. Já, která podstatu jednoduchého měřítka ještě nepochopila. Já, která dokáže určit Švýcarsko jako Dánsko (nebo naopak). Já, která zvládnu zkomolit i náš státní znak. Já, která má orientační nasmyls, nebo taky neorientační smysl, jak chcete vy. Já, která neumí odhadnout vzdálenosti ani při blbým přecházení silnice. Já, která byla nejdál na Kanárech. Já, která bych se nejradši rozjela do Irska a někam se tam zakopala v krásné, malé, půvabné a hlavně pravé irské hospůdce a nevystrčila nos pěkně dlouho, nebo taky nikdy. Já, která jsem hnaná do toho stroje na smrt, co si říká ZEMĚPISNÁ OLYMPIÁDA.

Prýma večer... Kafka bez Kafky

Prolog:
Pondělí, brzký večer, velmi teplý večer. Nad naším hlavním městem se vznáší opar, ale já se stejně snažím vypozorovat mezi Pražskými věžičkami západ slunce. "Tak už asi půjdem, ne?" ozve se čísi hlas a vytrhne mne z takového divného vteřinového transu, způsobeného narůstajícím chladem a proudem myšlenek. Nachvilinku zaváhám, ale potom odpovím, že je to dobrý nápad a připojím se k již odcházející Jitce. Pár kroků, vestibul a hned nástupiště metra C na Vyšehradě. Teď už zbývají asi jen tři stanice do místa určení... Budějovická. Tam je sraz všech kulturněji založených terciánů a zároveň obdivovatelů Kouře a s člověkem, který je nám všem skoro otcem, s panem profesorem Tatíčkem. Marek má nový a velmi zvláštní oblek. Poslední přichází štěpánka ve zvláštním kabátě. Pak jsem již všichni a společně se přesouváme na autobusovou zastávku a prapodivným autobusem pak téměř přímo k kulturnímu centru Dobeška. Jsme tam brzy. Nakonec ale úspěšně usedáme do sálu a představení se rozjíždí...
PIŠ KAFKA, PIŠ... NO PŘECE KAFAKA PIŠ... TAK PIŠ KAFKA, PIŠ...

****

Rozjíždí se akce na intrenetu popsaná jako kabaretní absurdní groteska z motivů díla i života Franze Kafky. Vlastně naše návštěva tohoto představení měla jediný důvod. Museli jsme neživo vidět Jana Vávru (Kouř: Barman Hezoun) a Jána Slováka (Kouř: Míra). Bylo to dokonalé. Už jenom to neustálé porovnávání výkonů, hlavně Slovákových, ve filmu a na maličkém jevišti mě dokozáli zabavit tak, že jsem se nenudila ani chviličku celého představení. Celý tento zážitek okořenila Monika Načeva svými pěveckými výkvěty a Lenka Vychodilová, jako čtvrtá herka, tam také nebyla navíc, ba naopak. Celá hra se skládala především z úryvků Kafkových děl a životních příběhů. Když jsem se toho večera vrátila domů, nebyla jsem schopna dokonale popsat svému (teď již naprosto pravému) tatíčkovi, co jsem to vlastně viděla. Dokázala jsem akorát říci, že to bylo složeno z úryvký´ů děl Franze Kafky a víc už nic. Nelituji toho, že jsem tam zašla, i když to nebylo opravdu v tu nejelepší dobu a ne nejvhodnějším místě.

SLKEPÁCI, DĚKUJEM... SKLEPÁCI, DĚKUJEM... SKLEPÁCI DĚKUJEM....

Stačila by jen tři slova...JÁ TO CHÁPU

Moc, moc, moc, moc chci něco napsat, něco co by vystihlo mou krizi, ale nejde to. Nikdo mě nechápe. Teda, skoro nikdo. Když se najde někdo, kdo chápe, chápe mě jenom v soukromí, mezi čtyřma očima. Na veřejnosti je ale stejný, jako všichni ostatní, aby si třeba o něm lidi nemysleli to, co o mě...
Proč jsou takoví krutí? Chtějí mě snad vychovávat? Chtějí mě snad deptat? Chtějí mi snad dokázat, že jsou něco lepšího, něco vyššího, něco, co je sto mil vzdáleno ode mě? Proč sakra...mi nikdo nerozumí...

Těší mě.... jmenuji se Realita

Nikdy si nemůžu být jistá, co je to realita....

Nikdy nepochopím, jak se taková realita projevuje....

Můžu si myslet, že je něco takhle, ale najednou... kuk.... od někud se vynoří ta sprostá holka... REALITA si říká... něco se změní v něco jiného....

Realita je krutá...

Realita je sladká....

Realita je něco jiného, než normální život... A to mi přijde ŠÍLENÉÉÉÉÉÉÉÉÉ....

Ježiš Vašku... pryč s tím satanem...

Dneska, asi v šest hodin, se vrátil domů můj bratříček spolu s dědou a matkou. No, on se spíš vrátil domů děda a matkou a bratr přijel s nimi, ale to zrovna nechci řešit. Normálně jsem si v tu dobu seděla u počítače a něco tvořila a jen tak zbůhdarma jsem se otočila abych je pozdravila a v pootevřených dveřích uviděla bratra. To by ještě nebylo tak strašné, kdyby on byl sám.
ALE ON NEBYL SÁM... Byli dva... on a satan... antikrist... nahoře černý, dole žlutý, na čtyřech kolech a smrděl novotou.
Jak mi tohle mohl bratr udělat?
Jak to mohl udělat sobě?
Proč to udělal?
Ptám se proč???
Tento text zapisuji v naprostém, zoufalství ve chvíli, která se už už blíží chvíli posledního vydechnutí...
Bratrovi je to ale zřejmě jedno... on si teď dole v kuchyni JEZDÍ NA SVÉM NOVÉM SKATEBOARDU!!!!!

Dvaatřicet tisíc a kodex pořádku ve třídách...

Ešča som Cainovou neměl a už mi jí berou.
Udělal jsem si try kyje, páč už mě fakt serou!
/:Jednim budem Klause bici
a tym druhym toho blbýho Příbíka,
a s tym tretim kyja-kyjačiskom doděláme oba!:/

Kam ty zajdeš a já zajdu pojdzem na Keplera.
Opýtáme sa Růžičky čo to za novina.
Že PORG nejde, školný nejde,
je to v hajzlu, tak se na to vysereme!
My šílení terciáni...

...BEREM KRAMLE!!!

Tak tato obměna známé písničky se nyní stává tak trošku hymnou naší maličké vzpoury. Kam to s PORGem spěje? Páni profesoři Klaus a Přibík zaručeně kují něco nekalého. S většinou novinek, které přišly na PORG jako posun k něčemu, co by mělo být škola pro dvacáté první století, studenti naprosto nesouhlasí. Ale kdo se jich ptá na jejich názor? Koho zajímá, jestli se nám to vlastně líbí, nebo ne? Odpověď je jednodušší, ale po takto položené otázce naprosto očekávaná, nikdo.
Začalo to už v září, kdy jsme se vrátili v den pikniku po dvou měsících zpět do toho Libeňského baráku. Po vstupu do dolního patra se i mně, stejně jako všem ostatním studentům starším než prima, zatočila hlava a podlomila kolena. Výměna nádherně malých dřevěných a roztomile zašlých jednobarevných skříněk, které se tísnily již léta v blocích o rozměru asi osm krát čtyři skříňky a jejich definitivní ztráta nám velmi uškodila. Poté co jsem se vzpamatovali z prvního šoku jsme zjistili že i stará ošoupaná podlaha zmizela a místo ní je nová, ale daleko méně hezká. Korunu tomu nasadilo zrušení branky a aktivace rádoby hlavního vchodu.
A to byl pouze začátek. Pak přišly různé zákazy týkající se takových absurdit jako třeba bund v prostorách třídy, věcí v lavicích a nový kodex pořádku ve třídách. Zní to ohavně. Opravdu.
Nejhorší na tom však je, že to celé si musíme platit. Jo, já vím, je to asi normální, že musíme platit školné, když jsme na soukromé škole, ale platit až tak moc??? V těch dvou letech, co jsem na PORGu, školné stouplo o celou třetinu původní sumy, jež činila 24 tisíc na rok… promiňte, ale to mi přijde fakt hodně. Už teď se mi to jeví jako mírná forma vydírání, jelikož nikdo neodejde ze školy kvůli penězům, ale bude se je snažit sehnat. Odejde až v případě, kdy už to jinak nepůjde, ale to stejně jen v té nejkrajnější situaci.
Navíc nám vedení školy chce odstranit z profesorského sboru všechny anglické rodilé mluvčí a to se nám taky ani trošku nelíbí, jelikož z vlastní zkušenosti víme, že jsou to lidi, co nám z toho jazyka mohou dát úplně nejvíc.
Prostě mě to už všechno štve… MOKRÉ KOLO NA VEDENÍ ÚSTAVU!!!!!!
TŘI…DVA…JEDNE…TEĎ!!!!!

Život mého dne, od narození po kremaci

Jeden den v mém životě

(původně stilistická etuda...)

Je zvláštní, že některé dny v mém životě si jsou navzájem podobné jako vejce vejci a někdy je to doopravdy tak trošku otrava. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že to je vlastně dobře, jelikož jen tak perfektně vyniknou ty dny, které jsou něčím zajímavé a tím se mi definitivně uloží do hard disku v mém mozku. Jako třeba tento den…
Začalo to, jak už to tak bývá, samozřejmě ráno okol šesté hodiny. Můj drahý tatínek mne vzbudil, ale já mu dala pouze najevo, že ještě pořád žiji a zase upadla do sladkého nevědomí. Bohužel se projevil poslední zbytek mé svědomitosti a já jsem se nakonec zvedla a pustila si nějako muziku, abych už neusnula. Volba padla na Jefferson Airplane, jelikož něco tvrdšího by mi asi takhle po ránu vymlátilo díru do hlavy. Po pěti minutách se probudila jakási část mozku, která mi oznámila, že je pátek. Soubory se začaly otevírat a přepisovat, vymazávaly se viry, až můj malý příruční počítač uložený v mozkovně vyhodil na plochu můj dnešní rozvrh. Pátek… nultá… matematika… Tato informace mne donutila opustit své působiště pod teplou peřinou a udělat ze sebe přihlášku na člověka. Přihlášku jsem posléze podala v podatelně v koupelně té osobě, co na mne koukala ze zrcadla. Úřednice lidského vzhledu veškerou snahu po deseti minutách lopocení s hřebenem vzdala a případ uzavřela jako schválený a pustila mne do civilizace. Následovalo setkání s bratrem, jeho zlidštění (ovšem bez přijatelných výsledků) snídaně bez jídla a nakonec přemístění do Prahy a našeho bezvadného ústavu. Po matematice jsem se spolu s dalšími deseti vyvolenými přesunula do podzemí, ale nedali jsem se na scestí do leva, jako ten ubohý zbytek třídy vyčkávající nejhorší (hudebku), ale naopak jsme odbočili jsem doleva, na výtvarku. Výtvarka byla průměrná, ale jedna věc mi z ní v paměti zůstala. Zřejmě ta částka, kterou platíme a nazýváme ji školným je příliš malá na to, aby nám pořídili jednu jedinou, klidně i maličkou, zašpiněnou, umolousanou tubičku běloby, nebo žluté tempery. Bohužel je tomu tak a naše chudá škola má pouze na červenou a modrou. Zato jí máme hodně…
Další hodiny proběhly naprosto průměrně a započatý den se jevil jako normální všední den, po kterém mi v dokumentech nezůstane ani písmenko. Úderem čtvrt na dvě jsem měla možnost jít vyjímečně brzy domů a pořádně se vyspat, ale to bych nebyla já, kdybych páteční odpoledne takhle proflákala. Po škole jsem tedy popadla tašku plnou tanečních bot a pomocí naší hromadné městské dopravy jsem se přemístila na Prosek, což mne přiblížilo k místu, kde se nachází jistá základní umělecká škola, jež poskytuje azyl mému tanečnímu souboru. Už zezačátku tréninku jsem si říkala, že dneska to bude nějaké divné, anžto a jelikož jsem dorazila včas, což se moc často nestává. Ještě pořád plna elánu jsem zabrousila do šatny a zahájila převlékací rituál. Ponožky, silonky, návleky, sukně, softové boty… ha, ještě vlasy… a bylo hotovo. Popadla jsem stepky, dvě krabičky (MP3 a mobil), peněženku a kapesníky a šup do sálu. (Ta elektronika a peněženka s sebou jenom kvůli tomu, že i ze šatny se věci podobného charakteru neuvěřitelným způsobem ztrácejí) Samozřejmě že až tam jsem si uvědomila, že jsem si v tažce zapomněla láhev s pitím, ale na to již bylo pozdě, jelikož hudba byla puštěna a mě a mým spolutanečnicím a tanečníkovi nezbylo nic jiného, než přerušit všechny započaté rozhovory a vývoje plánů na záchranu čaje, tudíž vlastního zdraví a místo těchto nebohulibých činností se přemístit na plac a začít s rozcvičkou. Poté přišlo na jeden velmi oblíbený a mně velmi dobře známý tanec s rytmem single jigu. Už v tu chvíli mi začínalo být jasné, že kdybych se zachovala zbaběle a místo na Prosek bych se dopravila na Kobylisy a od tamtu domů, vyšlo by to nastejno, ne-li lépe, jelikož bych ušetřila hromadu rozčilování nejen sobě, ale i jiným. S tím tancem jsem začala na sudou dobu a ještě k tomu špatným krokem, z čehož i nezasvěcený pochopí, že to nebylo zas tak dobře. Hudba byla zastavena a mě nezbylo nic než se veřejně omluvit a ještě upozornit, že tak nějak cítím v kostech, že to dnes není naposledy, protože už ani to blbé kotě nemůže být utahanější než já a měla jsem pravdu. Nepodařilo se mi zatančit ani jeden celý tanec bez nějaké chyby a při stepu jsem místo pokroku udělala akorát čtyři velké modřina na holeni své prvé nohy, protože ta levá byla prostě levá. Efekt to mělo ale vynikající. Poté, byly mé nohy levé obě. Byla jsem tolikrát kárána, tázána a nakonec i perfektně seřvána, že mi deset minut před plánovaným koncem došla trpělivost a prohlásila jsem, že dneska toho už víc nebude a komu se to nalíbí, ať si to příště zařídí jinak a ještě ve stepkách jsem opustila sál a zamířila do šatny. Naštvaně jsem tam vypila půl litru zapomenutého čaje najednou a úderem půl šesté jsem opouštěla to prokleté místo protkané veškerou zkažeností a špatností světa, čpící nenávistí, opovržením a neskonalou povrchností. Nastoupila jsem k tatínkovi do auta a on byl chudák první, skrz hoho jsem ventilovala svou zatrpklost a nelibost nad svou nedokonalosti… Promiň, tati…
Doma jsem nebyla schopna uvolnit se už nemyslet na svou neschopnost. Jediné co jsem mohla dělat, bylo kliknout myší od našeho počítače na ikonu The Hair a potom vykonat to samé s tím rozdílem, že cílová položka bylo tlačítko play. Nejprve jsem shlédla celý film normálně a poté jsem si jej pustila pouze jako zvukovou clonu, jelikož jsem se rozhodla, že musím něco dělat. Nedopadlo to ale zrovna na první pohled výdělečně, jelikož sem se dostala pouze doprostřed mého pokoje, kde jsem si lehla a začala koukat do stropu, ale s každým dalším pohledem se stupňoval pocit, že to není zas tak špatná činnost, ale právě naopak mi moc dobře prozpívá. Přemýšlela jsem. Ležela jsem dlouho. Vlasy dohrály. Opět jsem je pustila neopouštěje svůj jen těžko definovatelný stav. Zase jsem si lehla. Pořád jsem přemýšlela. Nakonec jsem dospěla k názoru, že je mi fajn. Únava opadla a všechny nakousnuté myšlenky se začaly hrnout ven. Doteď jsem vždy tančila,protože mne tanec naplňoval a zbožňovala jsem jej. V posledních týdnech se z toho stala ale nemilá povinnost a já jsem v tomto ohledu zatrpkla. Přišla jsem na to, že tato změna se mi ani trošičku nelíbí a nejlepší y bylo vrátit se ke starým zvyklostem. Prostě si příště nebudu neúspěchy tak moc brát, jelikož nejde o výsledky, ale o pocit a navíc každý nemůže být vždycky hvězda večírku. Ale vlastně stejný problém je i ve škole. Vždyť přece nejde zas tak moc o známky z testů, ale o výsledný efekt, o konečný dojem, který si nakonec sama odnesu.
Do tohoto večera jsem si vždycky všechno až příliš brala, ale myslím, že toho večera došlo ke změně, ke změně k lepšímu.Jsou přece důležitější věci než trojka z testu, třeba války, genocidy a jiné nesmyslnosti našeho pomateného světa, se kterými by se mělo něco dělat. Jen přijít na to co.
Toho dne večer jsem se stala opravdovým hippíkem. Dlouho předtím jsem to o sobě prohlašovala, ale až tento večer mi přestalo tak moc záležet na některých věcech a to mi stoprocentně pomohlo. Změna přišla opravdu s geniálním načasováním, jelikož den na to, jsem odjížděla na celé jarní prázdniny do přírody s bandou lidí, se kterými se dá perfektně povídat a zastávají podobné názory jako já, takže budu moct prodiskutovat všechny své nově nabyté myšlenky.
Unavena a zničena, avšak s blaženým pocitem, jsem sebou plácla po vydatné sprše do postele a přemýšleje nad těmi perfektními vyhlídkami ohledně jarních prázdnin u Kláry na chalupě, jsem blaženě usnula.

A víc Vám už nepovím, protože jste zvědaví!!!! (obměna jedné známé hlášky z jednoho neméně známého filmu jménem Kouř)

Složité stroje

Nerozumím složitým strojům... Nerozumím vlastně ani těm jednoduchým, ale to už zní moc jako fyzika. Jde mi o složité mechanizmy v systému lidského myšlení a vyvýjení plánů. Nejsem si jistá, jestli víte, co přesně tím chci říct, nejsem si vlastně ani trošku jistá, zda rozumím sama sobě. Jediné co mě je nad slunce jasné je to, že budu muset dlouho žít, abych nahlédla alespoň částěčně do tajů a zákoutí likdských myšlenkových postupů a je dost možné, že se mi to ani nikdy nepovede...

Dárek....

Broučí pokus... Zdá se ževše funguje jak má... tu máš wendy....