Tanec... fenomén a život...

Nedokážu být doma v tichu, pořád mám puštěnou nějakou hudbu. Zvláště pak v noci… je mi věčně horko nebo zima... to už je jedno, já nemůžu spát a tak poslouchám. Když si jen tak nezůčastněně leežím v posteli a slyším tóny jakéhokoliv kusu, zachce se mi tančit! Vidím to, jako dnes, jako včera, jako vždycky…
Chce se mi tančit, tak tančím. Tančit sama - to nemá cenu. Vždycky si najdu příležitost a prostředek jak někoho k tanci přemluvit. Stačí si jen přát - přej si a máš příběh s tebou a s ním v hlavních rolích… ach ano, zní to směšně, ale prakticky to dává smysl, já prostě zbožňuji tanec.
Tímto stylem dokážu protančit hodiny. Vždy tančím jinak, jinde, s někým jiným, za jiné situace, na jinou hudbu, v jiném stylu, oblečení, aranžmá… fantazie… pouze podtext je vždy stejný… Pokaždé jde o nezapomenutelný tanec, tanec věčný, tanec s kapkou lásky, tanec noci, tanec života, tanec věčnosti... tanec pro mne a ode mne…
To vše jen kvůli mé bezedné lásce k tanci. Beru tanec jako jedno z nejvyšších vyjádření citů, pocitů a volnosti.
S kým že téměř každou noc tančím? Nejste to právě VY?

Shell we dance?

Tréma se nedostavuje

Tak jsem měla vystoupení. Další. Inu nikterak mne nepřekvapilo, že jsem nepociťovala z vystoupení před lidmi žádné napětí nebo dokonce trému. Jo jo, zatrémované časy odezněly a dokonce už i člověk, který byl ještě loni nervní až na kost, mi dneska řekl, že se opravdu ničeho nebojí a na vystoupení se těší. Zajímavé. Nicméně konečnému výsledku to určitě neuškodilo. Možná spíš naopak. Tenhle kousek jsme, myslím, střelily celkem dost úspěšně. Až na malé zakolísání při úkloně přes point, kdy chyběl jen malý kosek k tomu, abych se skácela, se mi nic zlého ani výpadkového nepřihodila, což je moc fajn.
Z toho všeho mám teď moc prýma náladu, protože mám takový pocit, že nejsem zas tak mizerná tanečnice a pokud se mi chce, tak ani nic moc nezkazím...

Jucheche mecheche... to se mi líbí!!!!