Ta příchuť mi to připomíná...

Stává se to. Často. Nejčastěji, když to nejmíň čekáte. Stane se to, když jste na to nejméně připraveni a dost vás to rozhodí. Můžeme to "něco" nazývat opačným daja-vu? Stalo se mi to před chvílí. Pustila jsem si začátek filmu Mean girls... Najednou mne polila vlna blaženého pocitu a ucítila jsem svěží vánek. Přišlo mi, že mám sandálky na podpadku a krátkou letní sukni. Asi zrovna piju ledové latte a bavím se s nějakou z kamarádek. Cože??? Vůbec... Pět vteřin filmu mne přeneslo do doby, kdy jsem si často tento film pouštěla. Uplně nejvíc jsem si vzpomněla na dobu po malých maturitách, kdy jsem chvíli opravdu nic neřešila a vše důležité se odehrávalo na malém balkonku či observatoři nad Příkopama. Geniální doba. Vzpomněla jsem si naprosto nenuceně a s jakousi lehkostí. Chvilku jsem vzpomínala a napadlo mne, jak jednou budu vzpomínat na tuto dobu, ve které se teď pohybuju. Co bude tím "přenášedlem" do dneška? A na co budu vlastně vzpomínat? Já vím, že vše se teprve časem ukáže, ale najednou mám neskonalou touho to vše vědět... napadá vás něco?

It was really unlimited...

Těžko popisovat něco, co slovy vypovědět téměř nejde. Člověk se potom může zaobírat jen malichernostmi typu špatné organizace a nepohodlného spaní. Také si může stěžovat na špatné jídlo a společnost, do které nezapadá. To ostatní posluchač stejně nepochopí. Hodiny a hodiny prožité na tanečním placu 'stagei' a jejich výjimečnost přicházejí v uvědomění až později. Pak by se člověk rozhovořil a pustil uzdu básnickému střevu, které by lektory (maestros) vyneslo až do výšin nekonečné slávy. Jenže když už se nachází v tomto uvědomělém stavu, střevo stávkuje. Mozek i ústa byla zahlcena vlnou nudných věcí všedního života, a proto je lepší nechat je v klidu. Nezahlcovat je příliš. Vždyť slova by nedokázala vše říci tak zřetelně jako tanec:



Tante grazie Francesca e Michele!!!

Vzpomínky na švp na Velké Moravě

Rozhodla jsem se, že si napíšu něco realistického o této moc podařené akci. Je mi jasné, že mé výlevy nálad nikdo moc nečte, tak jsem se rozhodla, že použiju jednoduchý a nezajímavý styl záznamu. Takže pamatuju si... myslím;-)

DEN PRVNÍ: Setkání, ujíždějící vlak, debil, salát bez salátu, pohani a marš

Pamatuji si, jak jsem brzo vyjela s tatínkem na nádraží a jak se debilové rozhodli, že začnou večer předtím opravovat cestu a taky si pamatuju, jak jsme s tatínkem nadávali, když jsme si na to vzpomněli. Dál si pamatuju, jak jsem běhala kolem somráků na hlavním nádraží ve snaze najít mou skupinu. Nejde nevzpomenout na to, jak mi Štěpánka nebrala telefon a jak mě potom Vadim poslal k Profotovi, který už byl dávno někde jinde a jak jsem během třiceti sekund musela přeběhnout od metra na 4. nástupiště. Taky si živě pamatuju, jak se vlak hned po mém nástupu rozjel;-).
Pamatuju si, jak jsem málem zvracela a jak se mi z ranního běhu vyrazil opar. Pamatuju si, jak jsem nadávala na pekelný začátek švp.

Vzpomínám si, že jsme seděly v kupé s Honym a Myřátkem a ještě jednou cizí slečnou, která byla moc milá. Pamatuju si, že se tam Štěp. začala líbit Květákova písnička. Pamatuju si, jak jsem řešily problém vize nudné švp. Pamatuju si, jak jsem se smály sekundánům při přestupu.

Pamatuju si na divný nástupiště a ještě divnější podchody. Pak si pamatuju na přestup na maličký vlak a na to, že jsem se konečně pozdravila s FMP. Pak si pamatuju na to, že jsem vystoupili v Uherském Hradišti a my jsem mu nemohly přijít na jméno. Navíc si pamatuju, že v moravském salátu vůbec není salát, ale hnusné okoralé okurky a rajčata.
Pamatuju si, jak si Jiřík šil batůžek a jak si Štěpánka koupila mašličky. Určitě jen kvůli tomu, že já jednu přesně takovou měla na batohu;-). Potom nelze zapomenout na příhodu s Liborem. Pamatuju si, že měl hnusnou modrou košili, z trenek mu koukal zadek, třásl si se mnou rukou, vzal si moji sušenku, říkal mi jemnost slečno sušenko a loučil se s námi slovy: Mějte se fanfárově, jabadabadůůůůů! Pamatuju si, že jsme ho ještě jednou potkali den na to.

Pamatuju si, že jsme potom čekali před zavřeným infocentrem a šli jsme na autobus. Pamatuju si, že Profota říkal něco o tom, že pomohl u místních maturit svému strýci či komu. Pamatuju si, že (ač to nepřiznával) měl na trenkách málo vychytávek na to, abychom to uznaly jako kalhoty;-).

Pamatuju si, že v autobuse jsem jeli jen chvilku a Profota říkal, že sekundáni mají vlastní svět - kdyby tou dobou věděl, co my víme teď;-). Jo, taky si vzpomínám, kde jsme vystoupili, protože jsem hned šli do staro-slovanský vesnice, která byla plná vtipných bláznů, co nám udělali VIP prohlídku a potom se pohádali s FMP a vykoupali Prokopa v bahňáku. Taky si vzpomínám, jak jsem byli všichni špinaví od kroužkových košil a jak si ji Vadim s Profotou oblékali. Pamatuju si rychlý marš do kempu a FMP v patách.

Pamatuju si, jak jsem večer byla unavená, jaká nám byla zima a jak jsem vařily ve stanu, aby se nám to tam trošku ohřálo;-). Vzpomínám si, jak jsem usnula při poslouchání FMPáckého rozhovoru.

DEN DRUHÝ: Brouk z letadla, debil podruhé, hrad, potvrzené teorie a velké přátelství i nenávist

Pamatuju si, jak jsem ráno museli vstávat hrozně brzo a jak jsme musely do KPZetky naházet všechno co bylo po ruce a utíkat na autobus. Pamatuju si, že na autobus jsme nakonec asi sedm minut čekali. Vzpomínám si, že jsme pak měli dvacet minut v Hradišti na přestup, tak jsme si šly koupit snídani. Pamatuju si, jak jsem si musela krájet jabko Smithem a Wessonem a jak říkali sekundáni, že by se mě báli. Taky nejde zapomenout na to, jak jsem se zmínila o včerejším incidentu s Liborem a jak jsem si ho asi o tři vteřiny všimla. Pak si samozřejmě pamatuju na to, jak jsem to nástupiště obcházeli veeelkým obloukem.

Dále mi v paměti moc neutkvěla cesta do Letu Kunovice. Myslím, že jsme poslouchaly Květákovu Bouři. Ale naopak nejde zapomenout na toho proizápadního hloupého Brouka, co nás prováděl SVOU továrnou a vyprávěl nám o tom, jak ON všechno umí a jak všechno zařizuje a tak. Taky si pamatuju, že tady se s námi začali bavit sekundáni, protože byli uplně stejně jako my broukofobní jako my. Pamatuju si, jak mi potom psal Cheydee a Mára. Možná mi psala i Veronika. Moc dobře si pamatuju, jak Štěpánka prohlásila, že by si dala hamburger;-) that was a good one;-)

Pamatuju si na cestu zpět, jak se s námi pořád víc a víc bavila i mladší část výpravy. Pamatuju si,jak při přestupu sekundánky poslouchali květákovu bouři a jak se jí smáli. Dál si pamatuju, jak jsem v autobusu usnula a jak se mi zdálo, že jsme si se Štěp. koupily cigarety.

Moc dobře si vzpomínám na to, jak jsem při výstupu chvíli nevěděla jak se jmenuju a kolikáté je století. Pak vím, že jsem chtěla jít do zahrad, ale měla jsem tak velký kofeinový defekt, že jsem zahradu vyměnila za hospodu. Pamatuju si, že byla moc pěkná, ale taky si pamatuju, že sekundánky se tady od nás začaly nějak vzdalovat, i když jsem zařídila sesunutí stolů, abychom se všichni vešli dohromady.

Pamatuju si, jak jsem se utvrdila v salátové teorii a jak měli pěkné toalety. Taky si vzpomínám, že Jiřík byl z FMP jediný s námi. Nakonec jsme zůstali sedět jen v pěti a pak jsme museli jít.

Pamatuju si, že jsme šli na hrad dlouhou cestou, při níž jsme si povídaly se sekundány. Pak si pamatuju, že jsem šla jinou cestou s Vadimem a Kryštofem a nakonci jsme se všichni sešli. Pamatuju si, jak FMP zabralo pozice pod hradbami. Pamatuju si na prohlídku hradu a na naše povídání před ní. Taky si pamatuju jak profota zapomněl vrátit papuče a jak nás honila koza.

Pamatuju si na cestu zpět, kterou jsme fakt celou šli se sekundány. Pamatuju si na ten děsněj sešup, kde se Štěpánka konečně projevila. My tě chápeme, kotě, neboj, existuje i registrovené a my tě budeme mít rádi takovou, jaká jsi;-). Pamatuju si na pohrdavé pohledy sekundánek a na FMPácké nadávky na sekundánky. Pamatuju si, jak nám Pavel potvrdil naši teorii;-). Taky nejde naopak zapomenout na to, že FMP bylo na nás moc hodné a milé. Taky si pamatuju na toho opilce, rozhovor o rodičích a vodě, co smrdí jako co, Rózo?

Musím vzpomenout na to, jak jsem se vrátili do kempu a jak jsme hned nevěděli, co jsme provedli tak špatného, když jsme museli poslouchat tu partu s basou. Pamatuju si, jak jsem se dlouho myly a jak jsem se zamkly v koupelně a zpívaly jsme. Potom si pamatuju, že jsme myly FMP ešáky a jak jsem si stěhovaly stan. Taky nejde zapomenout na to, jak jsem chtěly vařit až jsem snědly chleba a paštiku. Pamatuju si, že s námi večeřeli i sekundáni i když dostali svou večeři od sekundánek. Jo, samozřejmě si pamatuju na to, jak si sekundánky nesly hrnec a jídlo na zádech a jak řešily kdo bude co vařit a jak vyvařovaly svým spolužákům, co od tohodle večera trávili noci s námi. Chudinky. Pamatuju si, jak na nás zle koukaly a taky si moc dobře pamatuju, že nás to docela bavilo (chvíli;-).

Nojo, pamatuju si, jak si k nám potom lehli do stanu a jak tam Kryštof usnul a pak odešel. Hm, pamatuju si, že Vadim odmítl joinovat naši skupinu a nadával Davidovi. Vzpomínám si, jak Štěpánka říkala, že jsme tady trošku jako jejich babičky a jak jsem jí musela vysvětlit, že babičky rozhodně ne, spíš jako tety... do rána nám tak říkali. Pamatuju si, jak byly Prokopovy ruce svázány hedvábnými stuhami a na záda mu byl napsán vzkaz. Taky si pamatuju, že když jsem se konečně nějakým způsobem poskládaly, tak po nás chtěli pohádku. Tak jsem jim začala vyprávět o jednom stanu, ve kterém leželi lidé, kteří si ani ve snu nemysleli, že by spolu někdy mohli ležet ve jednom stanu. Divný, ale zabralo.

Pamatuju si, jak jsme si povídali o hrozně důležitých věcech, jako jsou vztahy a problémy ve třídách a tak. Pamatuju si, že Prokopa bolelo v krku a nemohl mluvit, a jak mu Štěpánka zacpávala pusu. Pamauju ci, že Prokop potom spal takovým způsobem, že mě pořád budil, protože mě mlátil hlavou a rval mi vlasy;-).

DEN TŘETÍ: Rychlý raport, citování filmů, hnusná káva, tři grácie na druhou, změna nálad a velký zlom

Pamatuju si, jak nás Vadim moc hezky vzbudil a jak jsem vůbec nebyla vyspalá. Pamatuju si, že jsem se ani v koupelně nestihla ukázat, protože jenco jsem zbalia náš stánek, lětěla jsem pomoct sekundánkám, čímž jsem si u nich MOŽNÁ trošku polepšila. Těžko soudit. Potom jsme skoro utíkaly na autobus. Pamatuju si, jak jsem se v autobuse sedě na několika batozích líčila. Vůbec celou školu v přírodě podle mých vzpomínek provázela tvářenka a lesk na rty. (No co, i v přírodě je třeba zvednout si sebevědomí.) Pamatuju si, jak jsme došli dlouhou cestou z autobusu na nádraží a tam si dali dost hnusný ice-coffee. Bylo fakt fatálně hnusný, a tak jsme jim ho se Štěp nechaly na nádraží.

Pamatuju si, jak se k nám do kupé nějak dostala Róza a jak hned odešla od batohu i od nás. Pamatuju si jen, jak potom Davidovi a Prokopovi donesla snídani. Pamatuju si, jak se mi nelíbilo, že už mám třetí den ta sebou stejný kalhoty a jak se musím hned v dalším městě převlíknout. Myslím, že to další město byly Valtice.

Na náměstí jsme zakempili a já přebalila batoh. Pamatuju si, jak jsem byla šťastná, když jsem se mohla převlíknout. Vzpomínám si, jak jsme potom odešli zpět na směrem k vlaku a jak jsme čekali na to, až Jindrovi ujede vlak. Pamatuju si, že tou dobou jsem jedla zmrzlinu od profoty a hrála s FMP kostky.

Pak jsme vyrazili na cestu, kdy bylo Štěp. špatně a tak si maršovala s písničkama. Pamatuju si, že jsem šla s FMP a pak jen s Vadimem. Vzpomínám si, jak jsem si sedli do prvního stínu, co se objevil a když se na obzoru objevil Jindra, tak jsem vzali nohy na ramena;-). Ne, pamatuju si, že když jsem potom s Jiříkem dorazila k vítěznému oblouku, tak už byl Jindra mezi zadním vojem.

Pamatuju si, jak jsem neměla moc radost z toho, že přijel, protože jsem tušila, co bude následovat z Davidovi strany. Pamatuju si, jak se mi potom teorie potvrdila.

Moc si nepamatuju na prohlídku toho oblouku. Jen ten krásný salónek a taneční prket, kde jsem se fatálně natáhla. Pamatuju si na to, jak FMP volalo Vaškovi a syčelo na něj a jak z Jindry udělalo druhého hada.
Pamatuju si, že tou dobrou jsem měla špatnou náladu. Chtěla jsem maršovat sama, ale pořád mě stíhla Kryštof. Pamatuju si, jak jsem se musela upřímě smát jeho histrokám o bílých mochomůrkách a hebrejském táboru.

Pamatuju si, že David se nechoval k Prokopovi moc hezky a taky si pamatuju, jak nás u tří grácií FMP občerstvilo chlebem a marmeládou. Taky si pamatuju na rozhovor s Vadimem o tom, co jim vadí na sekundánech. Pamatuju si, jak měl svěšěné uši a byl hrozně svorný. Pamatuju si, jak se mi jich všech zželelo a jak jsem si nechala vyprávět Kurtův příběh. Dotěď nevím, jak dopadl. Pamatuju si, jak mě už tehdy kosali komáři a jak jsme dorazili do kempu.

A TEĎ UŽ VÍM, ŽA TADY SE TO VŠECHNO ZLOMILO A ZAČALA ŠVP Z TROŠKU JINÉHO ÚHLU. ALE O TOM NĚCO VÍCE NĚKDY JINDY...

Francouzština v terénu

... byla velmi povedená. Nevím, jak moc se nám povedlo splnit plán toho, co bylo prvotně rozhodnuto, ale když se nám podařilo prosadit si cestu směrem ke Coffee Heaven, bylo hned vše lepší. Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsem s sebou kelímek s horkým kamarádem. Chutnal výborně. Vzniklo pár zajímavých fotek. Při cestě jsme se potkali s Palladiem, odtud první foto, pokračovali jsme po Příkopech, dál ulicí na Můstku až dál na Staromák a odtamtud na Nábřeží. Cestou mr. Chaydee fotografoval a tvořil umělecká fota, až přišlo na to, že jsme nasedli na tramvaj a jeli do školy. V ten okamžit také vznikl další obrázek... Procházka byla fajn... nedáme repete?

Archa plná zvířat

Jistě je vám jasné, že nejde o bájnou Noemovu archu, která taky byla schodou okolností plná zvířat. Myslím, že není ani potřeba upřesňovat, že se chystám zhodnotit maturitní ples.
Ano, přiznávám, že když jsem řekla "plná zvířat" nebylo to myšleno zas tak moc vážně, protože zvířat se nakonec moc nedostavilo. Svůj plán samozřejmě dodrželi oktaváni, kteří ze sebe všichni (až na výjimky) udělali nějaké to zviřátko a sem tam jste mohli narazit i na dvě zebry, kočku, papouška nebo líhnoucího se motýla. Jedna zebra dostala od motýla a opilého papouška punc vítěze s nejdokonalejší maskou a zároveň cenu, čímž tím bylo tématu zvířat učiněno za dost.
O zábavu se postaral tanec. Ty, co se jej báli nakonec nikdo do ničeho extra moc nenutil, takže to snad nebylo tak zlé. Tančilo se hodně... Na klasické rytmy, kterých teda jen tak mezi námi opravdu moc nezaznělo, na rock´n´roll, na regge a na život celkově. Zní to divně, ale sama jsem si zase zkusila vytancovat ze sebe duši... upřímě je to jedna z nejlepších věcí, kterou můžete udělat.
Někteří pili, někteří zpívali, někteří hráli a někteří dělali všechny tři prve zmíněné aktivity dohromady. To potom dodalo určité tajemno zakončení celé noci v divadle. Odcházela jsem s Verčou a muzikálovou hvězdou Štěpánkinasitou se smíšenými pocity. Nejen že mě téměř neposlouchaly nohy a říkala jsem si jáký že to všechno mělo smysl, ale zároveň jsem byla i krásně k smrti unavená...

Tento maturiťáky byl nejdivnější ze všech tří, na kterých jsem byla. Nevím, jak se mohlo stát, že utekl tak rychle, ale jestli někdo posunul čas, tak mu to nedaruju, protože mi nasadil divné myšlenky do hlavy...

ŠERM; v bílých pláštích blázni jedou

Tak jsem dnes měla svůj první oficiální šermový trénink. Zajímavá zkušenost. Víte jak vypadá šermířský mundůr? Tak to jsem měla na sobě. Kalhoty, do kterých bych se vešla dvakrát, mírně plandající dupačky bez nohavic (ano, něco jako trikot) a plastikový hrudník. To vše v bílém a mírně všeobecně obnošeném stylu, ale to nakonec byla ta poslední hrůza.
Začátek tréninku mě bavil. Prakticky šlo jen o to, abychom dali čas, který měl ztrávit s trenérem otec, a tak jsme s Wendy the Large (bratrem) hráli bedminton. (Jen tak mimochodem to budeme dělat častěji, protože mě to v hale začalo nějak moc bavit.) Pak přišla ta transakce s oblečením... ach ano, šla jsem se převléknout... a potom došlo na moje opravdové šermové začátky.
Říkají tomu škola. Lépe to asi nazvat nejde, ale jde tam o to, že trenér žákovi popisuje situace a učí jej, jak je možné na ně reagovat. Na mě se dostalo asi šest situací s různými možnostmi řešení a mírně mi to zamotalo hlavu. Nebyla jsem si nikdy jistá, co v tu chvíli bylo podstatné a jak bych se asi měla zachovat. Složitosti začátečníků;-). Nakonec mi to možná i sem tam šlo a celkem mě to bavilo.
Ale horší věc přišla v tu chvíli, kdy byla škola dokončena a přišel na řadu souboj Wendy the Big vs. Wendy the Large. Pochopte, když se na vás řítí něco, co je daloko těší než vy, má to rychlost a navíc je to v daném oboru kované, tak není příliš možností, jak se tomu vyhnout. Zkončila jsem porážkou 2:5 a ještě jsem si k tomu odnesla tři modřiny jako bonus. Prýýýýma.
Zajímavé bylo vyprávění o odlišnostech myšlení v mužském a ženském šermu. Nějak se v tom odráží i rozdílnost myšlení a přístupů... podle mě pěkná filosofie...
Nakonec jsem byla celkem ráda, že mě k něčemu takovému donutili, i když toho bylo opravdu zazačátku docíleno pouze díky citovému nátlaku na mou osobu. Je jasné, že tohle není věc, ve které budu dobrá, ale já jsem to tomu světu a sobě musela dokázat. Co kdybych měla zadušovaný talent, který bych v sobě dusila do konce života. Svět by přišel o legendu a to bych mu nechtěla udělat. Nyní tedy vím, že pokud se šermu věnovat nebudu, SVĚT NEOŠIDÍM!!!!!

Osmiletá slečna

Přesně si pamatuju, jak jsem loni touto dobou psala text, který se jmemnoval velmi podobně, "Sedmiletá slečna". Letos je již osmiletá. Nechci se pozastavovat ned tím, jak nám to děvče zase vyrostlo, nebo jaká je to velká holka, jak mají ve zvyku tety a babičky. (Její teta sice jsem, ale myslím, že jesem takový trochu jiný druh tety.) Jediná věc, nad kterou bych se chtěla pozastavit, je způsob výběru dárku, který jsme zvolili.
Nejsem si totiž jistá, pro koho její narozeniny byly zajímavější. Myslím tím, jestli pro mě nebo pro ni. Mysleli jsme si, že jí uděláme alespoň trošku zážitek tím, že ji vezmeme na procházku po obchodech, aby si vybrala nějaké oblečení sama. Věda, že potřebuje jarní kabátek, vydali jsme se s ní do dětského oddělení nejmenovaného obchodu. Něco jsme pořídili, pak ještě něco, potom jsme pokaračovali do jiného butiku, pak dál a ještě dál, až jsme neteřinku nadobro nově oblékli. Dopadlo to tak, že měla na sobě nové růžové tričko, černé bolerko s 3/4 rukávem, černé manžestráky s bílími proužky a na všem růžový kabátek. Navíc potřebovala pásek, tak jsme dodali ještě ten.
Ta slečna vypadala, jak kdyby ji vytáhli z nejnovějšího čísla módního časopisu. Nedoážu si představit, jak by přijala jiný dárek, ale tohle bylo to nejlepší, co jsme ji mohli pořídit...

Jak já bych si přála, aby mi někdo udělal pěkné narozeniny... i když je nemám...;-)

Deja-vu, rozumíš????

Co to vlastně takové deja-vu je? Lze jej opravdu zažít? A leze dokázat, že jsme jej zažili? Pokud se budeme snažit na tyto otázky odpovědět, budeme se pohybovat na velmi tenkém ledě, pod nímž se ukrývá mystický svět nehmotných vzpomínek a pocitů, jejichž charakter je u každého člověka jiný. Odpovědi se možná dočkáte, pokud se zamyslíte nad tím, co jste vy sami kdy zažili a jak to na vás působilo. Mně osobně se často stává, že se dostanu do míst a situací, ve kterých si jsem skoro úplně jistá, že jsem je už někdy zažila. Copak vám se to nikdy nestalo, že byste se najednou a zastavili, zamysleli se a najednou by vyšlo najevo, že se vám o určité situaci už jednou zdálo? Nestalo se vám, že byste o určité situaci už jednou přemýšleli, nebo ji de facto prožili? Zamyslete se a zavzpomínejte, poté uvidíte, že jste již jednou viděli.

Ale tomu všemu přeci pan profesor tatíček nerozumí. Copak jde deja-vu uměle vyvolat? Copak je možné, abych o tom napsala příběh se zápletkou? Odemne pan profesor dostane zamyšlení a má smůlu... hotovo;-)

Já a moji sourozenci jsme hodovali pro TATÍNKA

Krátce... Taťka má dneska šedesátiny a včera jsme mu přichystali takové překvapení. Jednoduše jsme zamluvili v jedné klasické české restauraci (U Pinkasů) salónek a sešli jsme se tam všichni sourozenci. Naprosto nic netušícího taťku tam dovedla mamka a on byl upřímně dost překvapen, kdaž nás tam viděl všech šest, samozřejmě i s rodinama mých starších sourozenců. Jo, bylo to prýma... konečně jsem zase viděla všechny svoje sourozence pohromadě...

Ta fotka, tak na té všichni jsme... zleva nahoře: Vašek, Jirka, Já, dole potom Markéta, Vráťa a Anička...

Všehno to bylo hlavně ve Vráťově režii, a proto mu moc děkuji...

Pro opravdové kotě

Drahé kotě, kocoure, zrůdné kotě, zrůdo, kotěcí, kocouřisko, kokotě...
Ne, nemá cenu smutnit, jen jsem chtěla zanechat pár řádků, aby se nikdy nezapomnělo. No, nikdy je také silné slovo. Internetová síť není věčná a tento blog taky ne. Nic není věčné. Vše je pomíjivé. Životně krátké. Vše je pomýjivé a krátké jako kočičí život. Jako TVŮJ život. Rok je moc krátká doba. Ale zase musím poznamenat, že tvůj život byl vždy fajnově kočičí... Měl ses u nás doufám dobře a volnost, kterou jsme ti nechávali, se možná nakonec nevyplatila. Přecejen silnice je silnice a lidu ještě pořád nedošlo, co to znamená omezená rychlost v obci. Nu což, loučím se s tebou, můj drahý!!!!

Upřímně doufám, že je ti kočičí cesta na Fushál dokořán otevřena, jelikož ty jsi kotěcí-kocour, jak má být...

Se vší láskou, Wendy