sobota 22. listopadu 2008
Ta příchuť mi to připomíná...
Stává se to. Často. Nejčastěji, když to nejmíň čekáte. Stane se to, když jste na to nejméně připraveni a dost vás to rozhodí. Můžeme to "něco" nazývat opačným daja-vu? Stalo se mi to před chvílí. Pustila jsem si začátek filmu Mean girls... Najednou mne polila vlna blaženého pocitu a ucítila jsem svěží vánek. Přišlo mi, že mám sandálky na podpadku a krátkou letní sukni. Asi zrovna piju ledové latte a bavím se s nějakou z kamarádek. Cože??? Vůbec... Pět vteřin filmu mne přeneslo do doby, kdy jsem si často tento film pouštěla. Uplně nejvíc jsem si vzpomněla na dobu po malých maturitách, kdy jsem chvíli opravdu nic neřešila a vše důležité se odehrávalo na malém balkonku či observatoři nad Příkopama. Geniální doba. Vzpomněla jsem si naprosto nenuceně a s jakousi lehkostí. Chvilku jsem vzpomínala a napadlo mne, jak jednou budu vzpomínat na tuto dobu, ve které se teď pohybuju. Co bude tím "přenášedlem" do dneška? A na co budu vlastně vzpomínat? Já vím, že vše se teprve časem ukáže, ale najednou mám neskonalou touho to vše vědět... napadá vás něco?
sobota 15. listopadu 2008
Galavečer irského tance skupiny Gal-tír
První vellký večer irských tanců pod záštitou taneční skupiny Gall-tír se konal včera večer. Jako žákyně Giny Klášterkové ("vedoucí souboru") jsem se také účastnila a to se dvěma choreografiemi. Naše skupina se představila se stepovým Horn pipes (Jmenovalo se to Irský čajový dýchánek, nebo tak nějak...) a Lyricko-epickým číslem v rytmu primary reelu. Tady název vypovídal o charakteru děje: Dancing king;-). Myslím, že oba kusy se nám celkemm vydařily. Jo, bylo to dobré. Nejvíce mě na všem bavila profesionlaita celého souboru. Kostým stídal kokstým, formace střídala formaci... až jsem nestačila koukat, za jak rekordní čas je někdo schopný přetrvasformovat z jednoho tance do druhého. O kvalitě celého večera zřejmě vypovídá i doba, za kterou došlo k vyprodání sálu. Necelých 5 dnů bylo možné objednávat a kupovat lístky. Poté byla kapacita sálu zaplněna a nebylo již možné dostat se do sálu. Podivuhodné!!!
Jsem hrozně ráda, že jsem se něčeho takového mohla zúčastnit. Těším se na video záznam celého večera a doufám, že v nejbližší době bude naplánované podobné "šíleenství"!!!!
Eire go bráh!!!!
úterý 28. října 2008
Přehlídka vojenská, aneb prší prší jen se leje, kam Gripeni pojedeme???
Viděli jste to? Na živo nebo v televivzi?
Já jako uvědomělý občan jsem měla potřebu vidět alespoň část té úúúžasné parády, a tak jsem se přidala ke sledování vojenské přehlídky ku příležitosti oslav 90. roku od založení Česko-slovenska. Podívaná to mohla být. Mohla, kdyby se "pořadatelé" vyhnuli několika začátečnickým chybám. Je pochopitelné, že počasí si člověk nenadiktuje (už dávno se ví, že "poručímě větru dešti" je pouze idealistická zástěrka;-), tudíž nemůžeme nikomu zazlívat nepřízeň počasí. I přes to, že pršelo a byla mlha mohla mít celá paráda větší efekt.
Prví chyba byla zřejmě v likalitě. Ulice Evropská je sice dlouhá jak týden před výplatou a zároveň i velice známá a pro Prahu důležitá, ale propozice k přehlídce takového "rozměru" nemá. Ne že by bylo co předvádět, ale i tak mohlo být vše lépe zřetelné na větším prostranctví.
Dále bych se pozastavila nad hudebním doprovodem, kterému se perfektně podařilo ucourat naší hymnu. Já chápu, že hochům asi byla zima, ale takhle přehánět to nemuseli.
Slavnostního průvodu se museli účastnit i hasiči a záchranáři, aby to nevypadalo zas tak moc uboze. Kdyby tam tyto sbory nebyly, nevím nevím, jak dlouhý by byl celý průvod... 100 metrů?;-)
Když už dále opomenu to, co jsem viděla díky přenosu, tak určitě nemohu opomenout přenos sám. Ve zkratce: Děsná a nepřehledná režie, opožďující se komentátor, nesmyslné záběry, nic neříkající obrázky a celková nesourodost pořadu. Komentátoři nám neřekli nic nového, jen nás nutili poslouchat své špatně složené věty a nesmyslná souvětí.
Jednoduše, byla to fraška. Ruzyňské letiště bylo na nějakou dobu "vyřazeno z provozu" jen kvůli tomu, aby zde mohly přistát naše úžasné "exponáty", jež se proletěly nad Evropskou a ani je nebylo vidět, protože viditelnostní podmínky tomu bránily.
Co na závěr? Nepříjde vám celá tato fraška a "trapnost" silně popisná?
Já jako uvědomělý občan jsem měla potřebu vidět alespoň část té úúúžasné parády, a tak jsem se přidala ke sledování vojenské přehlídky ku příležitosti oslav 90. roku od založení Česko-slovenska. Podívaná to mohla být. Mohla, kdyby se "pořadatelé" vyhnuli několika začátečnickým chybám. Je pochopitelné, že počasí si člověk nenadiktuje (už dávno se ví, že "poručímě větru dešti" je pouze idealistická zástěrka;-), tudíž nemůžeme nikomu zazlívat nepřízeň počasí. I přes to, že pršelo a byla mlha mohla mít celá paráda větší efekt.
Prví chyba byla zřejmě v likalitě. Ulice Evropská je sice dlouhá jak týden před výplatou a zároveň i velice známá a pro Prahu důležitá, ale propozice k přehlídce takového "rozměru" nemá. Ne že by bylo co předvádět, ale i tak mohlo být vše lépe zřetelné na větším prostranctví.
Dále bych se pozastavila nad hudebním doprovodem, kterému se perfektně podařilo ucourat naší hymnu. Já chápu, že hochům asi byla zima, ale takhle přehánět to nemuseli.
Slavnostního průvodu se museli účastnit i hasiči a záchranáři, aby to nevypadalo zas tak moc uboze. Kdyby tam tyto sbory nebyly, nevím nevím, jak dlouhý by byl celý průvod... 100 metrů?;-)
Když už dále opomenu to, co jsem viděla díky přenosu, tak určitě nemohu opomenout přenos sám. Ve zkratce: Děsná a nepřehledná režie, opožďující se komentátor, nesmyslné záběry, nic neříkající obrázky a celková nesourodost pořadu. Komentátoři nám neřekli nic nového, jen nás nutili poslouchat své špatně složené věty a nesmyslná souvětí.
Jednoduše, byla to fraška. Ruzyňské letiště bylo na nějakou dobu "vyřazeno z provozu" jen kvůli tomu, aby zde mohly přistát naše úžasné "exponáty", jež se proletěly nad Evropskou a ani je nebylo vidět, protože viditelnostní podmínky tomu bránily.
Co na závěr? Nepříjde vám celá tato fraška a "trapnost" silně popisná?
neděle 26. října 2008
EXIT 89, TRAGICKÁ OPERETA aneb Horor s lidskou tváří
Světla zhasla, ozvala se hudba. Světélko na projektoru se rozsvítilo a skrz prve téměř neproniknutelnou tmu prolétl paprsek zeleného světla. Ten paprsek vykouzlil na bílé stěně tyčící se na konci jeviště zajímavý efekt. Představení začalo.
Když jsem se dozvěděla, že mám možnost jít se podívat na veřejnou generální zkoušku nové bilingvní inscenace s názvem Exit 89, naprosto jsem netušila, o co půjde. Hned mne napadlo, že číslo východu nebude zvoleno náhodně. Bylo mi jasné, s čím nejspíš bude spojeno. Nechtěla jsem se ovšem ukvapovat a trošku jsem „zagooglila“. Na první pokus jsem se dozvěděla, že jde o součást projektu česko-německé organizace Zipp, jehož se divadlo Archa se svou inscenací Exit 89 účastní. Projekt s názvem 68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny/Kunst.Zeit.Geschichte probíhá ve společenství českých a německých kulturních center v Praze, Berlíně, Brně, Hamburku, Žilině a v ústavech pro soudobé dějiny v Praze a Postupimi. Každé centrum pojalo smluvené zadání jiným způsobem. Divadlo Archa se prezentuje „tragickou operetou“, jak řekl ředitel divadla Ondřej Hrab. Právě tuto podle mne spíš tragikomedickou inscenaci jsem měla možnost shlédnout.
Ve hře jde o několik příběhů, jejichž spojovacím bodem je benzínová pumpa. Benzínová pumpa by sama o sobě nejspíš nebyla tak zajímavým místem, kdyby neměla svá zvláštní specifika. Tato benzínová pumpa opravdu existuje a můžete se na ní kdykoliv zajet podívat při cestě z Brna po dálnici. Nachází se na 89 kilometru kousek od Humpolce. Právě zde je i pověstný památníček Alexandra Dubčeka, kousek odtud totiž roku 1992 Dubček tragicky havaroval. Kolem památníku se vše odehrává. Dubčekovu vzpomínku sem přijel uctít šílený stařík, jehož mysl je ovlivňována halucinogenními stavy způsobenými kulkou, která je zaryta v jeho mozku. Jak že k objektu v hlavě onen muž přišel? Jako osobní řidič Alexandra Dubčeka byl postřelen před československým rozhlasem roku 1968. Kulku z mozku mu nikdo nebyl schopný doteď vypreparovat, kulka se mu v hlavě hýbe a dostává jej do již zmíněných halucinogenních stavů.
Dále jsme svědky jedné česko-německé lásky, života dvou řidičů kamiónů a dámy od čerpací stanice. Postupně nám odkrývají své osudy ovlivněné režimem. Všemu dodává tu správnou atmosféru hudba, bez níž by celá hra byla určitě také smutná, ale rozhodně ne tak působivá. Zpěv herců mne někdy příliš neuchvacoval, ale mohu říct, že herecké výkony malý nedostatek slušně vyrovnávaly. Za kladný bod považuju postavu překladatele, který velmi zábavným způsobem tlumočil do obou jazyků (němčina i čeština). Nemohu soudit, jestli to byl autorský záměr či ne, ale mohu říct, že mne zaujala nálada celé hry. Člověk si připadal lehce jako na houpačce, jelikož jednoduchá a líbivá zábava střídala krutou a depresivní náladu jako na běžícím páse. Často se távalo, že na jedné polovině jeviště probíhal vážný a osudový dialog, který byl mimoděk glosován a jakoby rušen naopak velmi rozvolněnou debatou jiných postav, což vybízelo k dvojitému zamyšlení. Pokud to byl záměr, povedl se.
Na závěr bych ráda představení doporučila všem, co se chtějí trošku intelektuálně pobavit a najít nové věci, o kterých by rádi přemýšleli. Ale i když opomenu obsahovou stránku, tak mohu říct, že opereta je kvalitně provedena, čímž narážím na perfektní efekty v podobě projekce a vtipného použití rekvizit. Každopádně jsem ráda, že jsem měla možnost představení shlédnout.
Důležité informace, které jsem do textu nezapracovala, ale jsou vysoce důležité:
• Námět: Martin Becker, Jaroslav Rudiš
• Scénář: M. Becker, J. Rudiš, Jiří Havelka
• Režie: Jiří Havelka
• Hudba: Michal Nejtek
• Hrají: Ján Sedal, Marie Ludvíková, Jiří Hána, Philipp Schenker, Jakub Žáček, Zuzana Stavná, Petr Reif, Jiří Zeman Sonmez
A jen tak na závěr: generálka byla dobrá a o to vtipnější, že tam v kapele hraje náš milý pan prfesor Štěpán Uhlíř!!!!
Bezesrandy, jděte na to!!!
Když jsem se dozvěděla, že mám možnost jít se podívat na veřejnou generální zkoušku nové bilingvní inscenace s názvem Exit 89, naprosto jsem netušila, o co půjde. Hned mne napadlo, že číslo východu nebude zvoleno náhodně. Bylo mi jasné, s čím nejspíš bude spojeno. Nechtěla jsem se ovšem ukvapovat a trošku jsem „zagooglila“. Na první pokus jsem se dozvěděla, že jde o součást projektu česko-německé organizace Zipp, jehož se divadlo Archa se svou inscenací Exit 89 účastní. Projekt s názvem 68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny/Kunst.Zeit.Geschichte probíhá ve společenství českých a německých kulturních center v Praze, Berlíně, Brně, Hamburku, Žilině a v ústavech pro soudobé dějiny v Praze a Postupimi. Každé centrum pojalo smluvené zadání jiným způsobem. Divadlo Archa se prezentuje „tragickou operetou“, jak řekl ředitel divadla Ondřej Hrab. Právě tuto podle mne spíš tragikomedickou inscenaci jsem měla možnost shlédnout.
Ve hře jde o několik příběhů, jejichž spojovacím bodem je benzínová pumpa. Benzínová pumpa by sama o sobě nejspíš nebyla tak zajímavým místem, kdyby neměla svá zvláštní specifika. Tato benzínová pumpa opravdu existuje a můžete se na ní kdykoliv zajet podívat při cestě z Brna po dálnici. Nachází se na 89 kilometru kousek od Humpolce. Právě zde je i pověstný památníček Alexandra Dubčeka, kousek odtud totiž roku 1992 Dubček tragicky havaroval. Kolem památníku se vše odehrává. Dubčekovu vzpomínku sem přijel uctít šílený stařík, jehož mysl je ovlivňována halucinogenními stavy způsobenými kulkou, která je zaryta v jeho mozku. Jak že k objektu v hlavě onen muž přišel? Jako osobní řidič Alexandra Dubčeka byl postřelen před československým rozhlasem roku 1968. Kulku z mozku mu nikdo nebyl schopný doteď vypreparovat, kulka se mu v hlavě hýbe a dostává jej do již zmíněných halucinogenních stavů.
Dále jsme svědky jedné česko-německé lásky, života dvou řidičů kamiónů a dámy od čerpací stanice. Postupně nám odkrývají své osudy ovlivněné režimem. Všemu dodává tu správnou atmosféru hudba, bez níž by celá hra byla určitě také smutná, ale rozhodně ne tak působivá. Zpěv herců mne někdy příliš neuchvacoval, ale mohu říct, že herecké výkony malý nedostatek slušně vyrovnávaly. Za kladný bod považuju postavu překladatele, který velmi zábavným způsobem tlumočil do obou jazyků (němčina i čeština). Nemohu soudit, jestli to byl autorský záměr či ne, ale mohu říct, že mne zaujala nálada celé hry. Člověk si připadal lehce jako na houpačce, jelikož jednoduchá a líbivá zábava střídala krutou a depresivní náladu jako na běžícím páse. Často se távalo, že na jedné polovině jeviště probíhal vážný a osudový dialog, který byl mimoděk glosován a jakoby rušen naopak velmi rozvolněnou debatou jiných postav, což vybízelo k dvojitému zamyšlení. Pokud to byl záměr, povedl se.
Na závěr bych ráda představení doporučila všem, co se chtějí trošku intelektuálně pobavit a najít nové věci, o kterých by rádi přemýšleli. Ale i když opomenu obsahovou stránku, tak mohu říct, že opereta je kvalitně provedena, čímž narážím na perfektní efekty v podobě projekce a vtipného použití rekvizit. Každopádně jsem ráda, že jsem měla možnost představení shlédnout.
Důležité informace, které jsem do textu nezapracovala, ale jsou vysoce důležité:
• Námět: Martin Becker, Jaroslav Rudiš
• Scénář: M. Becker, J. Rudiš, Jiří Havelka
• Režie: Jiří Havelka
• Hudba: Michal Nejtek
• Hrají: Ján Sedal, Marie Ludvíková, Jiří Hána, Philipp Schenker, Jakub Žáček, Zuzana Stavná, Petr Reif, Jiří Zeman Sonmez
A jen tak na závěr: generálka byla dobrá a o to vtipnější, že tam v kapele hraje náš milý pan prfesor Štěpán Uhlíř!!!!
Bezesrandy, jděte na to!!!
sobota 25. října 2008
Brit, Irové a lednička
Zelené kopce a rozlehlá údolí, širé pláně a hluboké lesy, volná prostranství i malebná zákoutí, to vše je možné objevit v zemi piva, hospod, tance, nočních tahů a milých lidí. V zemi, o které se povídá, že je ostrovním dvojčetem našeho státu. V zemi, kde potkáte tradiční starousedlíky i moderní novátory. Někdo říkal, že se prý v téhle zemi dá perfektně stopovat. Člověk se podle všeho nemusí bát nebezpečných individuí brouzdajících po nekonečné síti silnic v motorových vozítkách, a u nichž si nikdy nemůže být jist, že neskončí kdesi v končinách doslova konečných. V této zemi mají údajně slušné a kamarádské řidiče. Irsko (ano, to je ta země, o které celou dobu mluvím) má ve své podstatě ke stopařům velmi kladný vztah. Možná i proto jsou samotní stopaři dost otrlí. Každý z nich si snaží vybudovat svou originální identitu a detaily, které by se běžnému řidiči mohly zdát anomálními, nejsou u irských stopařů žádnou raritou. Cožpak vy byste se nedivili, kdybyste při projížďce věčně zelenou irskou krajinou zahlédli u krajnice chlápka se vztyčeným palcem, batohem, úsměvem na rtech a ledničkou? Neřekli byste si: „Hochu, hochu, ty máš ale odvahu pouštět se do takového podniku. Jaký bloud by si tě vzal do auta?“ a jeli byste dál. Stopař by zřejmě poznal, že nejste zas tak úplně Ir. Podle posledních zpráv se prý Irsko dá s lednicí stopem objet celé a to vše za pouhý měsíc!
Nezdá se vám celý úvod trošku jako výkřik do tmy? Pokud ano, za zlé vám to mít nebudu. Jen dále vězte, že svůj smysl to celé má a já vám ho nebudu už dále skrývat. K pochopení celé teorie o stopování s ledničkou se hodí přečíst si příběh anglického spisovatele, dramatika a herce Tonyho Tawkse, který se problematikou zabýval sám velmi podrobně. V knize, kterou můžete vidět v mé pravé ruce, autor popisuje celou svou groteskní štrapáci, kterou jest cesta kolem Irska stopem a s lednicí. Člověka by mohlo napadnout, že autor zřejmě neměl co dělat, a tak si vymyslel hloupý příběh a sám se do něj zařadil. Ten, kterého by to napadlo, by se samozřejmě mýlil.
Hned na začátku celé knihy Tony vysvětluje, jak se tento ďábelský plán vůbec zrodil. Za vším stojí všudypřítomný alkohol a jedna historka o Irsku a stopaři s ledničkou, kterou dal k dobru na bujném večírku Tonyho kamarád. Tvrdil, že ten „ledničkář“ musel být blázen, že ho nikdo nemohl vzít, že tam asi ještě teď někde stojí a kdesi cosi. Tony se ovšem zastal Irů a podpořil ledničkáře. Prohlásil, že Irsko je dobrá země, kde se dá stopovat i s lednicí, což vyvolalo akorát otázku: „Chceš se vsadit?“. Tato osudná otázka změnila mnoha lidem život. Ve střízlivějším stavu sice byla v noci uzavřená sázka opět zrušena, ale Tonyho myšlenka cesty kolem Irska nadchla a nedala mu spát. Nakonec podlehl nutkání, zakoupil lednici a na cestu se vydal. Cestoval s batohem a lednicí. (Oh, jak neotřelé!!!) Jako mediálně známá osoba ovšem nemohl zůstat nestřežen, a tak se každé ráno nechával kontaktovat jistým moderátorem ranní show vysílané v Irském rozhlase. I když jej potkávaly nesnáze všech možných druhů, vždy skončil u milých lidí a většina dveří i lahví mu v Irsku byla otevřena. Po cestě se setkal ne nejchudším králem na světě, který mu daroval jablko, skamarádil se se spoustou milých Irů a okusil místní zvyky. Lednička jej všude následovala a většinou právě díky ní na sebe upoutal potřebnou pozornost.
Sám Tony Hawks tvrdí, že všechny postavy (až na dvě výjimky, které si výslovně nepřály být v díle uváděny) jsou reálné a vše, o čem píše, že se stalo, se doopravdy stalo. Já tomu moc ráda budu věřit. Dílo věru není příliš intelektuálně náročné a já bych jej doporučila jako odpočinkovou četbu, u které se zaručeně pobavíte. Tedy vzhůru do Irska! Éire go bráh!
Nezdá se vám celý úvod trošku jako výkřik do tmy? Pokud ano, za zlé vám to mít nebudu. Jen dále vězte, že svůj smysl to celé má a já vám ho nebudu už dále skrývat. K pochopení celé teorie o stopování s ledničkou se hodí přečíst si příběh anglického spisovatele, dramatika a herce Tonyho Tawkse, který se problematikou zabýval sám velmi podrobně. V knize, kterou můžete vidět v mé pravé ruce, autor popisuje celou svou groteskní štrapáci, kterou jest cesta kolem Irska stopem a s lednicí. Člověka by mohlo napadnout, že autor zřejmě neměl co dělat, a tak si vymyslel hloupý příběh a sám se do něj zařadil. Ten, kterého by to napadlo, by se samozřejmě mýlil.
Hned na začátku celé knihy Tony vysvětluje, jak se tento ďábelský plán vůbec zrodil. Za vším stojí všudypřítomný alkohol a jedna historka o Irsku a stopaři s ledničkou, kterou dal k dobru na bujném večírku Tonyho kamarád. Tvrdil, že ten „ledničkář“ musel být blázen, že ho nikdo nemohl vzít, že tam asi ještě teď někde stojí a kdesi cosi. Tony se ovšem zastal Irů a podpořil ledničkáře. Prohlásil, že Irsko je dobrá země, kde se dá stopovat i s lednicí, což vyvolalo akorát otázku: „Chceš se vsadit?“. Tato osudná otázka změnila mnoha lidem život. Ve střízlivějším stavu sice byla v noci uzavřená sázka opět zrušena, ale Tonyho myšlenka cesty kolem Irska nadchla a nedala mu spát. Nakonec podlehl nutkání, zakoupil lednici a na cestu se vydal. Cestoval s batohem a lednicí. (Oh, jak neotřelé!!!) Jako mediálně známá osoba ovšem nemohl zůstat nestřežen, a tak se každé ráno nechával kontaktovat jistým moderátorem ranní show vysílané v Irském rozhlase. I když jej potkávaly nesnáze všech možných druhů, vždy skončil u milých lidí a většina dveří i lahví mu v Irsku byla otevřena. Po cestě se setkal ne nejchudším králem na světě, který mu daroval jablko, skamarádil se se spoustou milých Irů a okusil místní zvyky. Lednička jej všude následovala a většinou právě díky ní na sebe upoutal potřebnou pozornost.
Sám Tony Hawks tvrdí, že všechny postavy (až na dvě výjimky, které si výslovně nepřály být v díle uváděny) jsou reálné a vše, o čem píše, že se stalo, se doopravdy stalo. Já tomu moc ráda budu věřit. Dílo věru není příliš intelektuálně náročné a já bych jej doporučila jako odpočinkovou četbu, u které se zaručeně pobavíte. Tedy vzhůru do Irska! Éire go bráh!
sobota 30. srpna 2008
Streams of whiskey
Poslouchám tuhle milou písničku a říkám si, že je konec. Je konec. JE konec! JE KONEC!!!Chvilku přestanu dýchat, ale potom přijde mírné přidušení a moje reflexy mne zachrání od jisté smrti. JE KONEC. Jiní by řekli začátek, ale já jako poučený optimista se kloním k té ralističtější verzi výkladu. JE KONEC! Krásné zkončí a útrapy nastanou. Musím se probrat a trochu napít... a, Mattoni-Kde je Mattoni, tam je život. Sice tu mám Mattonku, ale zmocňuje se mne pocit, že tady spíš něco umírá. Když přemýšlím, co že to tady umírá, zapomínám mrkat. Je konec. Hledím do jednoho naprosto mrtvého bodu kdesi v dáli předemnou a pomalu si uvědomuju dopad posledních dnů. JE KONEC! Dochází mi, že krásná doba sladkého dělání NIC opravdu končí. ANO, JE KONEC! Je konec všem spontálním a nevynucovaným činům. Dál sedím a hledím, oči mne začínají pálit. JE KONEC! Jak dlouhá boda bude muset uplynout, než zase budu moct odložit povinnosti? Budu zase muset čekat deset dlouhých měsíců plných útrap, než opět budu moct ulehnout ke spánku, když se mi zrovna bude chtít? Čeká mne zase dlouhá doba zatracení mezi školními zdmi? Oči vysychají na vzduchu, ale přesto z nich začínají kanout slzy. Je tohle možné? Streams of whiskey...
"Život je hořký!" řekl kdosi. Pak si sám dodal, že za to děkuje Bohu. Já říkám: "Život má mnoho příchutí!" a dodávám, že je jen na Vás, kterou chuť si vyberete... Streams of whiskey...
"Život je hořký!" řekl kdosi. Pak si sám dodal, že za to děkuje Bohu. Já říkám: "Život má mnoho příchutí!" a dodávám, že je jen na Vás, kterou chuť si vyberete... Streams of whiskey...
sobota 23. srpna 2008
Carry my soul - Just read it...
Nena Nena Nena Tereze
Nena Nena Nena Tereze
[spoken]
Yeah he, ho my name is Jimmy beep beereep beeb beeb
Whatever you want to call me
You know like the birds fly in the air
That's how I want to be
Free, free, free
I've been trying all my life to break free
It's like a big bad fight that never ends
You know what I'm saying
First I was a soldier
Then I was a rebel
Then a runaway, and I've been running ever since
But it's like everything is in my way,
Everything, even my head, my body
[sung]
A drop in the sea caused a flood
quenching man's drought
You did it to me, to my thirsty heart
With your tender touch
Nena Nena Nena Tereze
Nena Nena Nena Tereze
[spoken]
Yeah like a drop in the sea, that's how I feel sometimes
Like I'm stuck in the traffic or something
But I wasn't gonna let that be
I made a plan
I worked hard, I had a TV, I had a car, I had a house
I was a man with a job, you know
You know I had all those things
But then I broke down one day
And I lost it all
I came rolling down that mountain
[sung]
A pencil in the hands of almighty love
Where the ink won't dry
Is writing the names of poor men dying
In his angel's arms
Nena Nena Nena Tereze
Nena Nena Nena Tereze
[spoken]
Yeah I lost it all, and like magic I was free
When no one spoke to me
When no one cared for me
That's the day I started singing this song
And this is how it goes:
[sung]
Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul
Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul
Carry my soul
Nena Nena Nena Tereze ...
[spoken]
Yeah! That's the song of the free
I don't want to fight no more
I feel we where made for something big
Just let the wind blow
[sung]
Nena Nena Nena Tereze ...
You did it to me
My thirsty hearth
[spoken]
Yeah, just let the wind blow
[sung]
Nena Nena Nena Tereze ...
Blessed are the poor
Oh Almighty Love
me no talkin´...
Nena Nena Nena Tereze
[spoken]
Yeah he, ho my name is Jimmy beep beereep beeb beeb
Whatever you want to call me
You know like the birds fly in the air
That's how I want to be
Free, free, free
I've been trying all my life to break free
It's like a big bad fight that never ends
You know what I'm saying
First I was a soldier
Then I was a rebel
Then a runaway, and I've been running ever since
But it's like everything is in my way,
Everything, even my head, my body
[sung]
A drop in the sea caused a flood
quenching man's drought
You did it to me, to my thirsty heart
With your tender touch
Nena Nena Nena Tereze
Nena Nena Nena Tereze
[spoken]
Yeah like a drop in the sea, that's how I feel sometimes
Like I'm stuck in the traffic or something
But I wasn't gonna let that be
I made a plan
I worked hard, I had a TV, I had a car, I had a house
I was a man with a job, you know
You know I had all those things
But then I broke down one day
And I lost it all
I came rolling down that mountain
[sung]
A pencil in the hands of almighty love
Where the ink won't dry
Is writing the names of poor men dying
In his angel's arms
Nena Nena Nena Tereze
Nena Nena Nena Tereze
[spoken]
Yeah I lost it all, and like magic I was free
When no one spoke to me
When no one cared for me
That's the day I started singing this song
And this is how it goes:
[sung]
Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul
Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul, Carry my soul
Carry my soul
Nena Nena Nena Tereze ...
[spoken]
Yeah! That's the song of the free
I don't want to fight no more
I feel we where made for something big
Just let the wind blow
[sung]
Nena Nena Nena Tereze ...
You did it to me
My thirsty hearth
[spoken]
Yeah, just let the wind blow
[sung]
Nena Nena Nena Tereze ...
Blessed are the poor
Oh Almighty Love
me no talkin´...
neděle 10. srpna 2008
It was really unlimited...
Těžko popisovat něco, co slovy vypovědět téměř nejde. Člověk se potom může zaobírat jen malichernostmi typu špatné organizace a nepohodlného spaní. Také si může stěžovat na špatné jídlo a společnost, do které nezapadá. To ostatní posluchač stejně nepochopí. Hodiny a hodiny prožité na tanečním placu 'stagei' a jejich výjimečnost přicházejí v uvědomění až později. Pak by se člověk rozhovořil a pustil uzdu básnickému střevu, které by lektory (maestros) vyneslo až do výšin nekonečné slávy. Jenže když už se nachází v tomto uvědomělém stavu, střevo stávkuje. Mozek i ústa byla zahlcena vlnou nudných věcí všedního života, a proto je lepší nechat je v klidu. Nezahlcovat je příliš. Vždyť slova by nedokázala vše říci tak zřetelně jako tanec:
Tante grazie Francesca e Michele!!!
Tante grazie Francesca e Michele!!!
čtvrtek 17. července 2008
I cannot help myself
Jsou prázdniny a já si je zaslouženě užívám. Nakupuju jak zběsilá. Už teď mám dvoje kalhoty, sukni, botičky, trička, šatičky, sáčko a tak různě podobně. Jo, když má člověk čas a peníze, tak se dokáže zabavit. Pokud ovšem jedno z toho dojde, je zle. Já se obávám, že za nemalou chvíli se mi přesně tahle nemilá věc stane a předpokládám, že to, co dojde, nebude čas! Už z výčtu věcí, co jsem již nakoupila, je jasné, že moje konto už nebude příliš vysoké. Neříkám, že je prázdné, ale přemýšlím nad tím, jestli je moudré vše utratit. Co kdyby najednou přišla krize a já nutně musela jít nakupovat? Bez peněz to nepůjde a já nikdy nemůžu vědět co příjde. Nelekejte se, tohle není pointa textu, byl to pouze nudný oslí můstek, přehnaná metafora o tom, co udělám se svým časem. Mám jej mnoho, a proto si říkám, jestli je moudré veškerou zábavu nahustit do jednoho týdne. Potom člověk přestává mít chuť do věcí a jen tak sedí doma u počítače a píše nesmyslné texty. Ne, teď už zase přeháním, ale jsem zvědavá, co budu dělat dál. Momentálně se bavím nekonečným prohledáváním internetu. Jsem si jistá, že se mi nemůže stát, že by ve virtuálním životě mohlo dojít k inspiraci pro zábavu, ale přecijen nechci trávit s imaginárními přáteli všechen svůj čas!
Chce to jen trochu vlastní invence! Trochu chuti do nevých věcí! Potřebuju inspiraci!
KAM VYRAZÍME ZÍTRA?
Chce to jen trochu vlastní invence! Trochu chuti do nevých věcí! Potřebuju inspiraci!
KAM VYRAZÍME ZÍTRA?
pondělí 30. června 2008
Když už člověk neví, co s časem
Co dělat, když večer ležíte v posteli a nemáte co dělat? Nechce se Vám čís, prtože každou knihu prostupuje nějaký super hrdina, o kterém Vás už nebaví snít? Co dělat, když se představy superhrdinů zvrtnou na špatnou stranu? Věděla bych, že více představ by jen více rozesmutnělo duši snílka, a proto jsem pro hmotniu terapii.
Bohužel v našich klimatických podmínkách se superhrdinové nevyskytují (je na ně nějak moc sucho, či co), tak vřele doporučuji zabrousit po strýčku Googlu... může to dopadnout třeba takhle:
Bohužel v našich klimatických podmínkách se superhrdinové nevyskytují (je na ně nějak moc sucho, či co), tak vřele doporučuji zabrousit po strýčku Googlu... může to dopadnout třeba takhle:
sobota 28. června 2008
Vzpomínky na švp na Velké Moravě
Rozhodla jsem se, že si napíšu něco realistického o této moc podařené akci. Je mi jasné, že mé výlevy nálad nikdo moc nečte, tak jsem se rozhodla, že použiju jednoduchý a nezajímavý styl záznamu. Takže pamatuju si... myslím;-)
DEN PRVNÍ: Setkání, ujíždějící vlak, debil, salát bez salátu, pohani a marš
Pamatuji si, jak jsem brzo vyjela s tatínkem na nádraží a jak se debilové rozhodli, že začnou večer předtím opravovat cestu a taky si pamatuju, jak jsme s tatínkem nadávali, když jsme si na to vzpomněli. Dál si pamatuju, jak jsem běhala kolem somráků na hlavním nádraží ve snaze najít mou skupinu. Nejde nevzpomenout na to, jak mi Štěpánka nebrala telefon a jak mě potom Vadim poslal k Profotovi, který už byl dávno někde jinde a jak jsem během třiceti sekund musela přeběhnout od metra na 4. nástupiště. Taky si živě pamatuju, jak se vlak hned po mém nástupu rozjel;-).
Pamatuju si, jak jsem málem zvracela a jak se mi z ranního běhu vyrazil opar. Pamatuju si, jak jsem nadávala na pekelný začátek švp.
Vzpomínám si, že jsme seděly v kupé s Honym a Myřátkem a ještě jednou cizí slečnou, která byla moc milá. Pamatuju si, že se tam Štěp. začala líbit Květákova písnička. Pamatuju si, jak jsem řešily problém vize nudné švp. Pamatuju si, jak jsem se smály sekundánům při přestupu.
Pamatuju si na divný nástupiště a ještě divnější podchody. Pak si pamatuju na přestup na maličký vlak a na to, že jsem se konečně pozdravila s FMP. Pak si pamatuju na to, že jsem vystoupili v Uherském Hradišti a my jsem mu nemohly přijít na jméno. Navíc si pamatuju, že v moravském salátu vůbec není salát, ale hnusné okoralé okurky a rajčata.
Pamatuju si, jak si Jiřík šil batůžek a jak si Štěpánka koupila mašličky. Určitě jen kvůli tomu, že já jednu přesně takovou měla na batohu;-). Potom nelze zapomenout na příhodu s Liborem. Pamatuju si, že měl hnusnou modrou košili, z trenek mu koukal zadek, třásl si se mnou rukou, vzal si moji sušenku, říkal mi jemnost slečno sušenko a loučil se s námi slovy: Mějte se fanfárově, jabadabadůůůůů! Pamatuju si, že jsme ho ještě jednou potkali den na to.
Pamatuju si, že jsme potom čekali před zavřeným infocentrem a šli jsme na autobus. Pamatuju si, že Profota říkal něco o tom, že pomohl u místních maturit svému strýci či komu. Pamatuju si, že (ač to nepřiznával) měl na trenkách málo vychytávek na to, abychom to uznaly jako kalhoty;-).
Pamatuju si, že v autobuse jsem jeli jen chvilku a Profota říkal, že sekundáni mají vlastní svět - kdyby tou dobou věděl, co my víme teď;-). Jo, taky si vzpomínám, kde jsme vystoupili, protože jsem hned šli do staro-slovanský vesnice, která byla plná vtipných bláznů, co nám udělali VIP prohlídku a potom se pohádali s FMP a vykoupali Prokopa v bahňáku. Taky si vzpomínám, jak jsem byli všichni špinaví od kroužkových košil a jak si ji Vadim s Profotou oblékali. Pamatuju si rychlý marš do kempu a FMP v patách.
Pamatuju si, jak jsem večer byla unavená, jaká nám byla zima a jak jsem vařily ve stanu, aby se nám to tam trošku ohřálo;-). Vzpomínám si, jak jsem usnula při poslouchání FMPáckého rozhovoru.
DEN DRUHÝ: Brouk z letadla, debil podruhé, hrad, potvrzené teorie a velké přátelství i nenávist
Pamatuju si, jak jsem ráno museli vstávat hrozně brzo a jak jsme musely do KPZetky naházet všechno co bylo po ruce a utíkat na autobus. Pamatuju si, že na autobus jsme nakonec asi sedm minut čekali. Vzpomínám si, že jsme pak měli dvacet minut v Hradišti na přestup, tak jsme si šly koupit snídani. Pamatuju si, jak jsem si musela krájet jabko Smithem a Wessonem a jak říkali sekundáni, že by se mě báli. Taky nejde zapomenout na to, jak jsem se zmínila o včerejším incidentu s Liborem a jak jsem si ho asi o tři vteřiny všimla. Pak si samozřejmě pamatuju na to, jak jsem to nástupiště obcházeli veeelkým obloukem.
Dále mi v paměti moc neutkvěla cesta do Letu Kunovice. Myslím, že jsme poslouchaly Květákovu Bouři. Ale naopak nejde zapomenout na toho proizápadního hloupého Brouka, co nás prováděl SVOU továrnou a vyprávěl nám o tom, jak ON všechno umí a jak všechno zařizuje a tak. Taky si pamatuju, že tady se s námi začali bavit sekundáni, protože byli uplně stejně jako my broukofobní jako my. Pamatuju si, jak mi potom psal Cheydee a Mára. Možná mi psala i Veronika. Moc dobře si pamatuju, jak Štěpánka prohlásila, že by si dala hamburger;-) that was a good one;-)
Pamatuju si na cestu zpět, jak se s námi pořád víc a víc bavila i mladší část výpravy. Pamatuju si,jak při přestupu sekundánky poslouchali květákovu bouři a jak se jí smáli. Dál si pamatuju, jak jsem v autobusu usnula a jak se mi zdálo, že jsme si se Štěp. koupily cigarety.
Moc dobře si vzpomínám na to, jak jsem při výstupu chvíli nevěděla jak se jmenuju a kolikáté je století. Pak vím, že jsem chtěla jít do zahrad, ale měla jsem tak velký kofeinový defekt, že jsem zahradu vyměnila za hospodu. Pamatuju si, že byla moc pěkná, ale taky si pamatuju, že sekundánky se tady od nás začaly nějak vzdalovat, i když jsem zařídila sesunutí stolů, abychom se všichni vešli dohromady.
Pamatuju si, jak jsem se utvrdila v salátové teorii a jak měli pěkné toalety. Taky si vzpomínám, že Jiřík byl z FMP jediný s námi. Nakonec jsme zůstali sedět jen v pěti a pak jsme museli jít.
Pamatuju si, že jsme šli na hrad dlouhou cestou, při níž jsme si povídaly se sekundány. Pak si pamatuju, že jsem šla jinou cestou s Vadimem a Kryštofem a nakonci jsme se všichni sešli. Pamatuju si, jak FMP zabralo pozice pod hradbami. Pamatuju si na prohlídku hradu a na naše povídání před ní. Taky si pamatuju jak profota zapomněl vrátit papuče a jak nás honila koza.
Pamatuju si na cestu zpět, kterou jsme fakt celou šli se sekundány. Pamatuju si na ten děsněj sešup, kde se Štěpánka konečně projevila. My tě chápeme, kotě, neboj, existuje i registrovené a my tě budeme mít rádi takovou, jaká jsi;-). Pamatuju si na pohrdavé pohledy sekundánek a na FMPácké nadávky na sekundánky. Pamatuju si, jak nám Pavel potvrdil naši teorii;-). Taky nejde naopak zapomenout na to, že FMP bylo na nás moc hodné a milé. Taky si pamatuju na toho opilce, rozhovor o rodičích a vodě, co smrdí jako co, Rózo?
Musím vzpomenout na to, jak jsem se vrátili do kempu a jak jsme hned nevěděli, co jsme provedli tak špatného, když jsme museli poslouchat tu partu s basou. Pamatuju si, jak jsem se dlouho myly a jak jsem se zamkly v koupelně a zpívaly jsme. Potom si pamatuju, že jsme myly FMP ešáky a jak jsem si stěhovaly stan. Taky nejde zapomenout na to, jak jsem chtěly vařit až jsem snědly chleba a paštiku. Pamatuju si, že s námi večeřeli i sekundáni i když dostali svou večeři od sekundánek. Jo, samozřejmě si pamatuju na to, jak si sekundánky nesly hrnec a jídlo na zádech a jak řešily kdo bude co vařit a jak vyvařovaly svým spolužákům, co od tohodle večera trávili noci s námi. Chudinky. Pamatuju si, jak na nás zle koukaly a taky si moc dobře pamatuju, že nás to docela bavilo (chvíli;-).
Nojo, pamatuju si, jak si k nám potom lehli do stanu a jak tam Kryštof usnul a pak odešel. Hm, pamatuju si, že Vadim odmítl joinovat naši skupinu a nadával Davidovi. Vzpomínám si, jak Štěpánka říkala, že jsme tady trošku jako jejich babičky a jak jsem jí musela vysvětlit, že babičky rozhodně ne, spíš jako tety... do rána nám tak říkali. Pamatuju si, jak byly Prokopovy ruce svázány hedvábnými stuhami a na záda mu byl napsán vzkaz. Taky si pamatuju, že když jsem se konečně nějakým způsobem poskládaly, tak po nás chtěli pohádku. Tak jsem jim začala vyprávět o jednom stanu, ve kterém leželi lidé, kteří si ani ve snu nemysleli, že by spolu někdy mohli ležet ve jednom stanu. Divný, ale zabralo.
Pamatuju si, jak jsme si povídali o hrozně důležitých věcech, jako jsou vztahy a problémy ve třídách a tak. Pamatuju si, že Prokopa bolelo v krku a nemohl mluvit, a jak mu Štěpánka zacpávala pusu. Pamauju ci, že Prokop potom spal takovým způsobem, že mě pořád budil, protože mě mlátil hlavou a rval mi vlasy;-).
DEN TŘETÍ: Rychlý raport, citování filmů, hnusná káva, tři grácie na druhou, změna nálad a velký zlom
Pamatuju si, jak nás Vadim moc hezky vzbudil a jak jsem vůbec nebyla vyspalá. Pamatuju si, že jsem se ani v koupelně nestihla ukázat, protože jenco jsem zbalia náš stánek, lětěla jsem pomoct sekundánkám, čímž jsem si u nich MOŽNÁ trošku polepšila. Těžko soudit. Potom jsme skoro utíkaly na autobus. Pamatuju si, jak jsem se v autobuse sedě na několika batozích líčila. Vůbec celou školu v přírodě podle mých vzpomínek provázela tvářenka a lesk na rty. (No co, i v přírodě je třeba zvednout si sebevědomí.) Pamatuju si, jak jsme došli dlouhou cestou z autobusu na nádraží a tam si dali dost hnusný ice-coffee. Bylo fakt fatálně hnusný, a tak jsme jim ho se Štěp nechaly na nádraží.
Pamatuju si, jak se k nám do kupé nějak dostala Róza a jak hned odešla od batohu i od nás. Pamatuju si jen, jak potom Davidovi a Prokopovi donesla snídani. Pamatuju si, jak se mi nelíbilo, že už mám třetí den ta sebou stejný kalhoty a jak se musím hned v dalším městě převlíknout. Myslím, že to další město byly Valtice.
Na náměstí jsme zakempili a já přebalila batoh. Pamatuju si, jak jsem byla šťastná, když jsem se mohla převlíknout. Vzpomínám si, jak jsme potom odešli zpět na směrem k vlaku a jak jsme čekali na to, až Jindrovi ujede vlak. Pamatuju si, že tou dobou jsem jedla zmrzlinu od profoty a hrála s FMP kostky.
Pak jsme vyrazili na cestu, kdy bylo Štěp. špatně a tak si maršovala s písničkama. Pamatuju si, že jsem šla s FMP a pak jen s Vadimem. Vzpomínám si, jak jsem si sedli do prvního stínu, co se objevil a když se na obzoru objevil Jindra, tak jsem vzali nohy na ramena;-). Ne, pamatuju si, že když jsem potom s Jiříkem dorazila k vítěznému oblouku, tak už byl Jindra mezi zadním vojem.
Pamatuju si, jak jsem neměla moc radost z toho, že přijel, protože jsem tušila, co bude následovat z Davidovi strany. Pamatuju si, jak se mi potom teorie potvrdila.
Moc si nepamatuju na prohlídku toho oblouku. Jen ten krásný salónek a taneční prket, kde jsem se fatálně natáhla. Pamatuju si na to, jak FMP volalo Vaškovi a syčelo na něj a jak z Jindry udělalo druhého hada.
Pamatuju si, že tou dobrou jsem měla špatnou náladu. Chtěla jsem maršovat sama, ale pořád mě stíhla Kryštof. Pamatuju si, jak jsem se musela upřímě smát jeho histrokám o bílých mochomůrkách a hebrejském táboru.
Pamatuju si, že David se nechoval k Prokopovi moc hezky a taky si pamatuju, jak nás u tří grácií FMP občerstvilo chlebem a marmeládou. Taky si pamatuju na rozhovor s Vadimem o tom, co jim vadí na sekundánech. Pamatuju si, jak měl svěšěné uši a byl hrozně svorný. Pamatuju si, jak se mi jich všech zželelo a jak jsem si nechala vyprávět Kurtův příběh. Dotěď nevím, jak dopadl. Pamatuju si, jak mě už tehdy kosali komáři a jak jsme dorazili do kempu.
A TEĎ UŽ VÍM, ŽA TADY SE TO VŠECHNO ZLOMILO A ZAČALA ŠVP Z TROŠKU JINÉHO ÚHLU. ALE O TOM NĚCO VÍCE NĚKDY JINDY...
DEN PRVNÍ: Setkání, ujíždějící vlak, debil, salát bez salátu, pohani a marš
Pamatuji si, jak jsem brzo vyjela s tatínkem na nádraží a jak se debilové rozhodli, že začnou večer předtím opravovat cestu a taky si pamatuju, jak jsme s tatínkem nadávali, když jsme si na to vzpomněli. Dál si pamatuju, jak jsem běhala kolem somráků na hlavním nádraží ve snaze najít mou skupinu. Nejde nevzpomenout na to, jak mi Štěpánka nebrala telefon a jak mě potom Vadim poslal k Profotovi, který už byl dávno někde jinde a jak jsem během třiceti sekund musela přeběhnout od metra na 4. nástupiště. Taky si živě pamatuju, jak se vlak hned po mém nástupu rozjel;-).
Pamatuju si, jak jsem málem zvracela a jak se mi z ranního běhu vyrazil opar. Pamatuju si, jak jsem nadávala na pekelný začátek švp.
Vzpomínám si, že jsme seděly v kupé s Honym a Myřátkem a ještě jednou cizí slečnou, která byla moc milá. Pamatuju si, že se tam Štěp. začala líbit Květákova písnička. Pamatuju si, jak jsem řešily problém vize nudné švp. Pamatuju si, jak jsem se smály sekundánům při přestupu.
Pamatuju si na divný nástupiště a ještě divnější podchody. Pak si pamatuju na přestup na maličký vlak a na to, že jsem se konečně pozdravila s FMP. Pak si pamatuju na to, že jsem vystoupili v Uherském Hradišti a my jsem mu nemohly přijít na jméno. Navíc si pamatuju, že v moravském salátu vůbec není salát, ale hnusné okoralé okurky a rajčata.
Pamatuju si, jak si Jiřík šil batůžek a jak si Štěpánka koupila mašličky. Určitě jen kvůli tomu, že já jednu přesně takovou měla na batohu;-). Potom nelze zapomenout na příhodu s Liborem. Pamatuju si, že měl hnusnou modrou košili, z trenek mu koukal zadek, třásl si se mnou rukou, vzal si moji sušenku, říkal mi jemnost slečno sušenko a loučil se s námi slovy: Mějte se fanfárově, jabadabadůůůůů! Pamatuju si, že jsme ho ještě jednou potkali den na to.
Pamatuju si, že jsme potom čekali před zavřeným infocentrem a šli jsme na autobus. Pamatuju si, že Profota říkal něco o tom, že pomohl u místních maturit svému strýci či komu. Pamatuju si, že (ač to nepřiznával) měl na trenkách málo vychytávek na to, abychom to uznaly jako kalhoty;-).
Pamatuju si, že v autobuse jsem jeli jen chvilku a Profota říkal, že sekundáni mají vlastní svět - kdyby tou dobou věděl, co my víme teď;-). Jo, taky si vzpomínám, kde jsme vystoupili, protože jsem hned šli do staro-slovanský vesnice, která byla plná vtipných bláznů, co nám udělali VIP prohlídku a potom se pohádali s FMP a vykoupali Prokopa v bahňáku. Taky si vzpomínám, jak jsem byli všichni špinaví od kroužkových košil a jak si ji Vadim s Profotou oblékali. Pamatuju si rychlý marš do kempu a FMP v patách.
Pamatuju si, jak jsem večer byla unavená, jaká nám byla zima a jak jsem vařily ve stanu, aby se nám to tam trošku ohřálo;-). Vzpomínám si, jak jsem usnula při poslouchání FMPáckého rozhovoru.
DEN DRUHÝ: Brouk z letadla, debil podruhé, hrad, potvrzené teorie a velké přátelství i nenávist
Pamatuju si, jak jsem ráno museli vstávat hrozně brzo a jak jsme musely do KPZetky naházet všechno co bylo po ruce a utíkat na autobus. Pamatuju si, že na autobus jsme nakonec asi sedm minut čekali. Vzpomínám si, že jsme pak měli dvacet minut v Hradišti na přestup, tak jsme si šly koupit snídani. Pamatuju si, jak jsem si musela krájet jabko Smithem a Wessonem a jak říkali sekundáni, že by se mě báli. Taky nejde zapomenout na to, jak jsem se zmínila o včerejším incidentu s Liborem a jak jsem si ho asi o tři vteřiny všimla. Pak si samozřejmě pamatuju na to, jak jsem to nástupiště obcházeli veeelkým obloukem.
Dále mi v paměti moc neutkvěla cesta do Letu Kunovice. Myslím, že jsme poslouchaly Květákovu Bouři. Ale naopak nejde zapomenout na toho proizápadního hloupého Brouka, co nás prováděl SVOU továrnou a vyprávěl nám o tom, jak ON všechno umí a jak všechno zařizuje a tak. Taky si pamatuju, že tady se s námi začali bavit sekundáni, protože byli uplně stejně jako my broukofobní jako my. Pamatuju si, jak mi potom psal Cheydee a Mára. Možná mi psala i Veronika. Moc dobře si pamatuju, jak Štěpánka prohlásila, že by si dala hamburger;-) that was a good one;-)
Pamatuju si na cestu zpět, jak se s námi pořád víc a víc bavila i mladší část výpravy. Pamatuju si,jak při přestupu sekundánky poslouchali květákovu bouři a jak se jí smáli. Dál si pamatuju, jak jsem v autobusu usnula a jak se mi zdálo, že jsme si se Štěp. koupily cigarety.
Moc dobře si vzpomínám na to, jak jsem při výstupu chvíli nevěděla jak se jmenuju a kolikáté je století. Pak vím, že jsem chtěla jít do zahrad, ale měla jsem tak velký kofeinový defekt, že jsem zahradu vyměnila za hospodu. Pamatuju si, že byla moc pěkná, ale taky si pamatuju, že sekundánky se tady od nás začaly nějak vzdalovat, i když jsem zařídila sesunutí stolů, abychom se všichni vešli dohromady.
Pamatuju si, jak jsem se utvrdila v salátové teorii a jak měli pěkné toalety. Taky si vzpomínám, že Jiřík byl z FMP jediný s námi. Nakonec jsme zůstali sedět jen v pěti a pak jsme museli jít.
Pamatuju si, že jsme šli na hrad dlouhou cestou, při níž jsme si povídaly se sekundány. Pak si pamatuju, že jsem šla jinou cestou s Vadimem a Kryštofem a nakonci jsme se všichni sešli. Pamatuju si, jak FMP zabralo pozice pod hradbami. Pamatuju si na prohlídku hradu a na naše povídání před ní. Taky si pamatuju jak profota zapomněl vrátit papuče a jak nás honila koza.
Pamatuju si na cestu zpět, kterou jsme fakt celou šli se sekundány. Pamatuju si na ten děsněj sešup, kde se Štěpánka konečně projevila. My tě chápeme, kotě, neboj, existuje i registrovené a my tě budeme mít rádi takovou, jaká jsi;-). Pamatuju si na pohrdavé pohledy sekundánek a na FMPácké nadávky na sekundánky. Pamatuju si, jak nám Pavel potvrdil naši teorii;-). Taky nejde naopak zapomenout na to, že FMP bylo na nás moc hodné a milé. Taky si pamatuju na toho opilce, rozhovor o rodičích a vodě, co smrdí jako co, Rózo?
Musím vzpomenout na to, jak jsem se vrátili do kempu a jak jsme hned nevěděli, co jsme provedli tak špatného, když jsme museli poslouchat tu partu s basou. Pamatuju si, jak jsem se dlouho myly a jak jsem se zamkly v koupelně a zpívaly jsme. Potom si pamatuju, že jsme myly FMP ešáky a jak jsem si stěhovaly stan. Taky nejde zapomenout na to, jak jsem chtěly vařit až jsem snědly chleba a paštiku. Pamatuju si, že s námi večeřeli i sekundáni i když dostali svou večeři od sekundánek. Jo, samozřejmě si pamatuju na to, jak si sekundánky nesly hrnec a jídlo na zádech a jak řešily kdo bude co vařit a jak vyvařovaly svým spolužákům, co od tohodle večera trávili noci s námi. Chudinky. Pamatuju si, jak na nás zle koukaly a taky si moc dobře pamatuju, že nás to docela bavilo (chvíli;-).
Nojo, pamatuju si, jak si k nám potom lehli do stanu a jak tam Kryštof usnul a pak odešel. Hm, pamatuju si, že Vadim odmítl joinovat naši skupinu a nadával Davidovi. Vzpomínám si, jak Štěpánka říkala, že jsme tady trošku jako jejich babičky a jak jsem jí musela vysvětlit, že babičky rozhodně ne, spíš jako tety... do rána nám tak říkali. Pamatuju si, jak byly Prokopovy ruce svázány hedvábnými stuhami a na záda mu byl napsán vzkaz. Taky si pamatuju, že když jsem se konečně nějakým způsobem poskládaly, tak po nás chtěli pohádku. Tak jsem jim začala vyprávět o jednom stanu, ve kterém leželi lidé, kteří si ani ve snu nemysleli, že by spolu někdy mohli ležet ve jednom stanu. Divný, ale zabralo.
Pamatuju si, jak jsme si povídali o hrozně důležitých věcech, jako jsou vztahy a problémy ve třídách a tak. Pamatuju si, že Prokopa bolelo v krku a nemohl mluvit, a jak mu Štěpánka zacpávala pusu. Pamauju ci, že Prokop potom spal takovým způsobem, že mě pořád budil, protože mě mlátil hlavou a rval mi vlasy;-).
DEN TŘETÍ: Rychlý raport, citování filmů, hnusná káva, tři grácie na druhou, změna nálad a velký zlom
Pamatuju si, jak nás Vadim moc hezky vzbudil a jak jsem vůbec nebyla vyspalá. Pamatuju si, že jsem se ani v koupelně nestihla ukázat, protože jenco jsem zbalia náš stánek, lětěla jsem pomoct sekundánkám, čímž jsem si u nich MOŽNÁ trošku polepšila. Těžko soudit. Potom jsme skoro utíkaly na autobus. Pamatuju si, jak jsem se v autobuse sedě na několika batozích líčila. Vůbec celou školu v přírodě podle mých vzpomínek provázela tvářenka a lesk na rty. (No co, i v přírodě je třeba zvednout si sebevědomí.) Pamatuju si, jak jsme došli dlouhou cestou z autobusu na nádraží a tam si dali dost hnusný ice-coffee. Bylo fakt fatálně hnusný, a tak jsme jim ho se Štěp nechaly na nádraží.
Pamatuju si, jak se k nám do kupé nějak dostala Róza a jak hned odešla od batohu i od nás. Pamatuju si jen, jak potom Davidovi a Prokopovi donesla snídani. Pamatuju si, jak se mi nelíbilo, že už mám třetí den ta sebou stejný kalhoty a jak se musím hned v dalším městě převlíknout. Myslím, že to další město byly Valtice.
Na náměstí jsme zakempili a já přebalila batoh. Pamatuju si, jak jsem byla šťastná, když jsem se mohla převlíknout. Vzpomínám si, jak jsme potom odešli zpět na směrem k vlaku a jak jsme čekali na to, až Jindrovi ujede vlak. Pamatuju si, že tou dobou jsem jedla zmrzlinu od profoty a hrála s FMP kostky.
Pak jsme vyrazili na cestu, kdy bylo Štěp. špatně a tak si maršovala s písničkama. Pamatuju si, že jsem šla s FMP a pak jen s Vadimem. Vzpomínám si, jak jsem si sedli do prvního stínu, co se objevil a když se na obzoru objevil Jindra, tak jsem vzali nohy na ramena;-). Ne, pamatuju si, že když jsem potom s Jiříkem dorazila k vítěznému oblouku, tak už byl Jindra mezi zadním vojem.
Pamatuju si, jak jsem neměla moc radost z toho, že přijel, protože jsem tušila, co bude následovat z Davidovi strany. Pamatuju si, jak se mi potom teorie potvrdila.
Moc si nepamatuju na prohlídku toho oblouku. Jen ten krásný salónek a taneční prket, kde jsem se fatálně natáhla. Pamatuju si na to, jak FMP volalo Vaškovi a syčelo na něj a jak z Jindry udělalo druhého hada.
Pamatuju si, že tou dobrou jsem měla špatnou náladu. Chtěla jsem maršovat sama, ale pořád mě stíhla Kryštof. Pamatuju si, jak jsem se musela upřímě smát jeho histrokám o bílých mochomůrkách a hebrejském táboru.
Pamatuju si, že David se nechoval k Prokopovi moc hezky a taky si pamatuju, jak nás u tří grácií FMP občerstvilo chlebem a marmeládou. Taky si pamatuju na rozhovor s Vadimem o tom, co jim vadí na sekundánech. Pamatuju si, jak měl svěšěné uši a byl hrozně svorný. Pamatuju si, jak se mi jich všech zželelo a jak jsem si nechala vyprávět Kurtův příběh. Dotěď nevím, jak dopadl. Pamatuju si, jak mě už tehdy kosali komáři a jak jsme dorazili do kempu.
A TEĎ UŽ VÍM, ŽA TADY SE TO VŠECHNO ZLOMILO A ZAČALA ŠVP Z TROŠKU JINÉHO ÚHLU. ALE O TOM NĚCO VÍCE NĚKDY JINDY...
čtvrtek 22. května 2008
neděle 27. dubna 2008
sobota 26. dubna 2008
Pop? Sold out
Ano, je to tak, i názory se mohou měnit. I když... možná, že se nemění zas tak moc názory jako tvrzení. Noro, jestli tohle budeš číst, tak možná pocítíš zadostiučinění a pousměješ se. Radostně prohlašuji, že jsem si v poslední unavené a nevyspalé době hodně oblíbila poslouchání jednoduchých popových písniček a sledování ještě jednodušších filmů (nicméně ty jsem měla ráda i předtím:-)). Jde o to, že odvolávám vše, co jsem kdysi uveřejnila o různých žánrech hudby. Ano, svět se mění a my s ním. Změnil se designe blogu, změní se tak trošku i obsah, měním se i já sama. Taky přiznávám, že posledně (jestli ještě stíháš, Noro, o čem mluvím, kdyžtak to lze najít v tvých komentářích) to dost možná byl jen postoj a čisté pozérství.
Často si kladu otázku: "Co je špatného na komerci?" a po krátkém přemýšlení si sama odpovídám: "NiC! Podporuje ji tolik lidí, že na tom přece nemůže být nic špatného." Nojo, samozřejmě že se stále (s maličkými obměnami) držím svého starého hudebního já, ale ničemu novému se nebráním. Stejně tak s filmy. Nikdy mě extra moc nabavily dlouhé a "umělecké" kusy, co se snaží být originální i za cenu roztřesené kamery a nesmyslných replik. Nejhorší jsou živé ploty!!!! Beru film a seriál jako odpočinkovou záležitost. Možná taky proto jsem spíš pro jednodušší děj a méně "umění". Filmy jsou, přiznejme si, tak trošku zpotřební zboží. Kam se ze mě vytratila neuvěřitelně ambiciozní touha po "ražení nového směru", kterým se mimochodem vydává tolik lidí, že ten směr opravdu nlze považovat za nový? Nejspíš ji přemohl praktický a použitelný aspekt mého já. Opět důkaz toho, že dobro vždy vítězí;-).
Často si kladu otázku: "Co je špatného na komerci?" a po krátkém přemýšlení si sama odpovídám: "NiC! Podporuje ji tolik lidí, že na tom přece nemůže být nic špatného." Nojo, samozřejmě že se stále (s maličkými obměnami) držím svého starého hudebního já, ale ničemu novému se nebráním. Stejně tak s filmy. Nikdy mě extra moc nabavily dlouhé a "umělecké" kusy, co se snaží být originální i za cenu roztřesené kamery a nesmyslných replik. Nejhorší jsou živé ploty!!!! Beru film a seriál jako odpočinkovou záležitost. Možná taky proto jsem spíš pro jednodušší děj a méně "umění". Filmy jsou, přiznejme si, tak trošku zpotřební zboží. Kam se ze mě vytratila neuvěřitelně ambiciozní touha po "ražení nového směru", kterým se mimochodem vydává tolik lidí, že ten směr opravdu nlze považovat za nový? Nejspíš ji přemohl praktický a použitelný aspekt mého já. Opět důkaz toho, že dobro vždy vítězí;-).
Tady takový malý příklad toho, o čem mluvím. Suga´babes;-)
sobota 19. dubna 2008
Sice jsem průměrná, ale stejně si žiju v růžovém království
Kolem mě růžové, zelené a modré polštáře, růžová a bílá přikrývka, sama na sobě mám růžovou noční košili a všechno kolem krásně voní čokoládou, karamelem a šampaňským s jahodami. Je mi krásně! Hraje klidná hudba, já popíjím bublinky a zobu čokoládu. Je mi krásně! Zachvíli usnu sladkým čokoládovým spánkem. To je krása! Bude se mi zdát sladký sen plný rozkošných výjevů a všechno bude vonět po růžích. Bude mi krásně! Nebudu se zabývat problémy mého všedního života, nebudou mě zajímat známky ni malé maturity. To bude krása! Budu ve svém snu vyjímečná a opomenu zevšednělý fakt, že jsem průměrná. Budu krásná! Pak se ale vzbudím ze sna do nového dne a realita se vrátí zpět. Dám si sprchu a snídani, uvařím všední ranní kávu a když ji budu nalévat to krásného růžového porcelánového hrnečku uvědomím si, že dnes v noci BYLO KRÁSNO.
*ano, krásno bylo, já byla krásná, vše bylo krásné, bylo krásno jen díky tobě, tvá krása se jevila v mé mysli, krása nás spojovala, teď zde již není, nevadí, však já zase počkám do noci, kdy započneme krásnou synfonii kde první housle hraje krása...
čtvrtek 10. dubna 2008
Francouzština v terénu
... byla velmi povedená. Nevím, jak moc se nám povedlo splnit plán toho, co bylo prvotně rozhodnuto, ale když se nám podařilo prosadit si cestu směrem ke Coffee Heaven, bylo hned vše lepší. Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsem s sebou kelímek s horkým kamarádem. Chutnal výborně. Vzniklo pár zajímavých fotek. Při cestě jsme se potkali s Palladiem, odtud první foto, pokračovali jsme po Příkopech, dál ulicí na Můstku až dál na Staromák a odtamtud na Nábřeží. Cestou mr. Chaydee fotografoval a tvořil umělecká fota, až přišlo na to, že jsme nasedli na tramvaj a jeli do školy. V ten okamžit také vznikl další obrázek... Procházka byla fajn... nedáme repete?
neděle 6. dubna 2008
Archa plná zvířat
Jistě je vám jasné, že nejde o bájnou Noemovu archu, která taky byla schodou okolností plná zvířat. Myslím, že není ani potřeba upřesňovat, že se chystám zhodnotit maturitní ples.
Ano, přiznávám, že když jsem řekla "plná zvířat" nebylo to myšleno zas tak moc vážně, protože zvířat se nakonec moc nedostavilo. Svůj plán samozřejmě dodrželi oktaváni, kteří ze sebe všichni (až na výjimky) udělali nějaké to zviřátko a sem tam jste mohli narazit i na dvě zebry, kočku, papouška nebo líhnoucího se motýla. Jedna zebra dostala od motýla a opilého papouška punc vítěze s nejdokonalejší maskou a zároveň cenu, čímž tím bylo tématu zvířat učiněno za dost.
O zábavu se postaral tanec. Ty, co se jej báli nakonec nikdo do ničeho extra moc nenutil, takže to snad nebylo tak zlé. Tančilo se hodně... Na klasické rytmy, kterých teda jen tak mezi námi opravdu moc nezaznělo, na rock´n´roll, na regge a na život celkově. Zní to divně, ale sama jsem si zase zkusila vytancovat ze sebe duši... upřímě je to jedna z nejlepších věcí, kterou můžete udělat.
Někteří pili, někteří zpívali, někteří hráli a někteří dělali všechny tři prve zmíněné aktivity dohromady. To potom dodalo určité tajemno zakončení celé noci v divadle. Odcházela jsem s Verčou a muzikálovou hvězdou Štěpánkinasitou se smíšenými pocity. Nejen že mě téměř neposlouchaly nohy a říkala jsem si jáký že to všechno mělo smysl, ale zároveň jsem byla i krásně k smrti unavená...
Tento maturiťáky byl nejdivnější ze všech tří, na kterých jsem byla. Nevím, jak se mohlo stát, že utekl tak rychle, ale jestli někdo posunul čas, tak mu to nedaruju, protože mi nasadil divné myšlenky do hlavy...
úterý 26. února 2008
ŠERM; v bílých pláštích blázni jedou
Tak jsem dnes měla svůj první oficiální šermový trénink. Zajímavá zkušenost. Víte jak vypadá šermířský mundůr? Tak to jsem měla na sobě. Kalhoty, do kterých bych se vešla dvakrát, mírně plandající dupačky bez nohavic (ano, něco jako trikot) a plastikový hrudník. To vše v bílém a mírně všeobecně obnošeném stylu, ale to nakonec byla ta poslední hrůza.
Začátek tréninku mě bavil. Prakticky šlo jen o to, abychom dali čas, který měl ztrávit s trenérem otec, a tak jsme s Wendy the Large (bratrem) hráli bedminton. (Jen tak mimochodem to budeme dělat častěji, protože mě to v hale začalo nějak moc bavit.) Pak přišla ta transakce s oblečením... ach ano, šla jsem se převléknout... a potom došlo na moje opravdové šermové začátky.
Říkají tomu škola. Lépe to asi nazvat nejde, ale jde tam o to, že trenér žákovi popisuje situace a učí jej, jak je možné na ně reagovat. Na mě se dostalo asi šest situací s různými možnostmi řešení a mírně mi to zamotalo hlavu. Nebyla jsem si nikdy jistá, co v tu chvíli bylo podstatné a jak bych se asi měla zachovat. Složitosti začátečníků;-). Nakonec mi to možná i sem tam šlo a celkem mě to bavilo.
Ale horší věc přišla v tu chvíli, kdy byla škola dokončena a přišel na řadu souboj Wendy the Big vs. Wendy the Large. Pochopte, když se na vás řítí něco, co je daloko těší než vy, má to rychlost a navíc je to v daném oboru kované, tak není příliš možností, jak se tomu vyhnout. Zkončila jsem porážkou 2:5 a ještě jsem si k tomu odnesla tři modřiny jako bonus. Prýýýýma.
Zajímavé bylo vyprávění o odlišnostech myšlení v mužském a ženském šermu. Nějak se v tom odráží i rozdílnost myšlení a přístupů... podle mě pěkná filosofie...
Nakonec jsem byla celkem ráda, že mě k něčemu takovému donutili, i když toho bylo opravdu zazačátku docíleno pouze díky citovému nátlaku na mou osobu. Je jasné, že tohle není věc, ve které budu dobrá, ale já jsem to tomu světu a sobě musela dokázat. Co kdybych měla zadušovaný talent, který bych v sobě dusila do konce života. Svět by přišel o legendu a to bych mu nechtěla udělat. Nyní tedy vím, že pokud se šermu věnovat nebudu, SVĚT NEOŠIDÍM!!!!!
pondělí 25. února 2008
Kavárna BarBalon; Půjčovna vzducholodí
Dnes jsem navštívila další zajímavé místo. Když vlezete do naprosto odporného interiéru nákupního centra ve Štěrboholech, kousek za vchodem narazíte na zajímavý retro nápis "Půjčovna vzducholodí". Když blíže prozkoumáte prostor nacházející se za dřevěným plůtkem a brankou, nad kterou jste právě přečetli zmíněný nápis, objevíte malou konstelaci stolečků a židliček. Celá aglomarace zajímavého nábytku patří k neméně zajímavému baru, jež na sebe bere podobu koše. Zbytek horkovzdušného balónu samozřejmě nechybí. Nad kruhovým barem najdeme obrovskou polokouli představující plachtu balonu. Mě osobně se nejvíce líbily barové stoličky. Pokud se na ně také chcete podívat, zajděte někdy na jednu kávu.
Vřele doporučuji, jelikož si můžete vybrat z několika druhů kávy, počínaje nejčernější hořkou robustou a konče zajímavými kombinacemi orientálních a mírně kořeněných arabik. Vy, co kávu příliš nemusíte, si také přijdete na své, jelikož nabídka alko i nealko koktejlů je celkem zdařilá. Mimoto si můžete dát specialitky jako horké jahody s vanilkou nebo talíř obložený zmrzlinou a ovocem. Zajděte, neprohloupíte;-).
sobota 23. února 2008
Kavárny: Coffee heaven, král mezi kavárnami
Coffee heaven, Starbucks, Illy, Segafredo, Ebel...
Kam chodíte nejraději vy?
Rozhodla jsem se založit novou rubriku, ve které se budu pozastavovat nad některými podniky, které jsem navštívila. Ke kavárnám mám totiž zvláštní vztah. Mimo to, že jsem se zamilovala do přátelského posezení s kamarády nad šálkem (kelímkem) kávy, tak čímdáltím víc přicházím na chuť kávě jako takové. V poslední době se bez ní spíš neobejdu. Neberte to jako závislost, jelikož moje potřeba kávovat je mírně odlišná od závislosti. Pokud bych si měla vybrat mezi špatnou kávou a žádnou kávou, volím druhou možnost. Nejlepší kafe dostanu v mé oblíbené kavárně to go, v Coffee heaven. Jestli máte nutkání pozvat mě někam na odpolední posezení, vězte, že CH na Příkopech (nad T-mobile) je jedno z nejlepších v Praze. Splňuje pro mne všechny tři znaky kvality. První je samozřejmě dobrá káva, druhý je útulnost prostředí v menší NEKUŘÁCKÉ (pokud si dobře pamatuji nikdo zde zatím nekouřil) místnosti s wi-fi připojením a třetím bodem je přívětivost obsluhy. Kdo zde byl, pochopí. Jsem ráda, že se sem alespoň jednou za týden dostanu a můžu zde utratit půlku týdenních financí;-).
(Jo, ty ceny jsou jediná ztracená kytička, ale zase pod čím se teď pořádně neprohnete, že.)
Kam chodíte nejraději vy?
Rozhodla jsem se založit novou rubriku, ve které se budu pozastavovat nad některými podniky, které jsem navštívila. Ke kavárnám mám totiž zvláštní vztah. Mimo to, že jsem se zamilovala do přátelského posezení s kamarády nad šálkem (kelímkem) kávy, tak čímdáltím víc přicházím na chuť kávě jako takové. V poslední době se bez ní spíš neobejdu. Neberte to jako závislost, jelikož moje potřeba kávovat je mírně odlišná od závislosti. Pokud bych si měla vybrat mezi špatnou kávou a žádnou kávou, volím druhou možnost. Nejlepší kafe dostanu v mé oblíbené kavárně to go, v Coffee heaven. Jestli máte nutkání pozvat mě někam na odpolední posezení, vězte, že CH na Příkopech (nad T-mobile) je jedno z nejlepších v Praze. Splňuje pro mne všechny tři znaky kvality. První je samozřejmě dobrá káva, druhý je útulnost prostředí v menší NEKUŘÁCKÉ (pokud si dobře pamatuji nikdo zde zatím nekouřil) místnosti s wi-fi připojením a třetím bodem je přívětivost obsluhy. Kdo zde byl, pochopí. Jsem ráda, že se sem alespoň jednou za týden dostanu a můžu zde utratit půlku týdenních financí;-).
(Jo, ty ceny jsou jediná ztracená kytička, ale zase pod čím se teď pořádně neprohnete, že.)
neděle 10. února 2008
I´ll be there for you - řekne mi to někdy někdo???
So no one told you life was gonna be this way
Your job's a joke, you're broke, your love life's DOA
It's like you're always stuck in second gear
When it hasn't been your day, your week, your month, or even your year, but...
I'll be there for you (When the rain starts to pour) I'll be there for you (Like I've been there before) I'll be there for you ('Cause you're there for me too)
You're still in bed at ten, though work began at eight
You've burned your breakfast, so far things are going great
Your mother warned you there'd be days like these
But she didn't tell you when the world was brought down to your knees that...
I'll be there for you (When the rain starts to pour)
I'll be there for you (Like I've been there before)
I'll be there for you ('Cause you're there for me too)
No one could ever know me, no one could ever see me
Seems your the only one who knows, what it's like to be me
Someone to face the day with, make it through all the mess with
Someone I'll always laugh with, even at my worst I'm best with you - yeah
It's like you're always stuck in second gear
When it hasn't been your day, your week, your month, or even your year...
I'll be there for you (When the rain starts to pour)
I'll be there for you (Like I've been there before)
I'll be there for you ('Cause you're there for me too)
sobota 9. února 2008
Osmiletá slečna
Přesně si pamatuju, jak jsem loni touto dobou psala text, který se jmemnoval velmi podobně, "Sedmiletá slečna". Letos je již osmiletá. Nechci se pozastavovat ned tím, jak nám to děvče zase vyrostlo, nebo jaká je to velká holka, jak mají ve zvyku tety a babičky. (Její teta sice jsem, ale myslím, že jesem takový trochu jiný druh tety.) Jediná věc, nad kterou bych se chtěla pozastavit, je způsob výběru dárku, který jsme zvolili.
Nejsem si totiž jistá, pro koho její narozeniny byly zajímavější. Myslím tím, jestli pro mě nebo pro ni. Mysleli jsme si, že jí uděláme alespoň trošku zážitek tím, že ji vezmeme na procházku po obchodech, aby si vybrala nějaké oblečení sama. Věda, že potřebuje jarní kabátek, vydali jsme se s ní do dětského oddělení nejmenovaného obchodu. Něco jsme pořídili, pak ještě něco, potom jsme pokaračovali do jiného butiku, pak dál a ještě dál, až jsme neteřinku nadobro nově oblékli. Dopadlo to tak, že měla na sobě nové růžové tričko, černé bolerko s 3/4 rukávem, černé manžestráky s bílími proužky a na všem růžový kabátek. Navíc potřebovala pásek, tak jsme dodali ještě ten.
Ta slečna vypadala, jak kdyby ji vytáhli z nejnovějšího čísla módního časopisu. Nedoážu si představit, jak by přijala jiný dárek, ale tohle bylo to nejlepší, co jsme ji mohli pořídit...
Jak já bych si přála, aby mi někdo udělal pěkné narozeniny... i když je nemám...;-)
Nejsem si totiž jistá, pro koho její narozeniny byly zajímavější. Myslím tím, jestli pro mě nebo pro ni. Mysleli jsme si, že jí uděláme alespoň trošku zážitek tím, že ji vezmeme na procházku po obchodech, aby si vybrala nějaké oblečení sama. Věda, že potřebuje jarní kabátek, vydali jsme se s ní do dětského oddělení nejmenovaného obchodu. Něco jsme pořídili, pak ještě něco, potom jsme pokaračovali do jiného butiku, pak dál a ještě dál, až jsme neteřinku nadobro nově oblékli. Dopadlo to tak, že měla na sobě nové růžové tričko, černé bolerko s 3/4 rukávem, černé manžestráky s bílími proužky a na všem růžový kabátek. Navíc potřebovala pásek, tak jsme dodali ještě ten.
Ta slečna vypadala, jak kdyby ji vytáhli z nejnovějšího čísla módního časopisu. Nedoážu si představit, jak by přijala jiný dárek, ale tohle bylo to nejlepší, co jsme ji mohli pořídit...
Jak já bych si přála, aby mi někdo udělal pěkné narozeniny... i když je nemám...;-)
čtvrtek 7. února 2008
PORG zachvátila nuda
Všímáte si toho, že na naší milované škole se v poslední době nic neděje? Čím dál tím častěji jen chodím a zjišťuji, že nikdo není schopný své okolí více či méně pobavit. Neděje se ani nic zajímavého, co by mohlo člověka vtrhnout z pocitu zatracení a dodat mu elánu. Všichni se nudí. Nenudí se jen studenti, ale i profesoři. Právě z nudy nám neustále dávají samé testy. Nemají co dělat, tak dávají testy. Ale známe i případy, kde není zapotřbí studenty příliš nudit písemkami, nebo prověrkami. Stačí pouze vykládat látku a pocit znuděnosti se rozprostře po celé místnosti s oranžovými dveřmi, na nichž trčí ošklivá opotřebovaná cedulka s nápisem "kvarta". Kvartáni jsou z nastolené situace tak paf, že i o přestávkách často zůstavají sedět na svých místech s hlavou zabořenou ve všudypřítomných sešitech a učebnicích. Pro pozvednutí atmosféry sem tam někdo prohlásí, že nechce psát ten test, že chce jít domů nebo třeba že sem vůbec neměl chodit, čímž přitvrdí přátelskou a mile rodinnou atmosféru zavedenou na naší škole...
Budiž pochválena dobo, kdy musím jít spát (což je právě teď), abych vůbec zítra ráno byla schopná vztát a odjet do našho milovaného ústavu... TŘIKRÁT SLÁVA!!!!
Budiž pochválena dobo, kdy musím jít spát (což je právě teď), abych vůbec zítra ráno byla schopná vztát a odjet do našho milovaného ústavu... TŘIKRÁT SLÁVA!!!!
sobota 2. února 2008
V melounovém cukru, Richard Brautigan
Když se vám dostane do ruky tato kniha, vězte, že v ní nenaleznete složitou zápletku s několika úkladnými vraždami a nejasným vrahem. Dějová linie je velmi jednoduchá a lehce pochopitelná. Někteří zlí jazykové by mohli sice říct, že je tato kniha po dějové stránce naprosto holá, ale já bych s nimi zásadně nesouhlasila.
V knize sledujeme myšlenky a činy vypravěče, který nepovažuje za důležité nám sdělit své jméno. On sám žije na podivném místě, kde všichni lidé jsou závislí na melounovém cukru. Z melounového cukru mají domy, sruby, okna, šaty, ploty, lampy, olej a jiné věci. Materiál z melounového cukru se vyrábí v Melounových podnicích, kde pracuje mnoho vypravěčových známých. Druhým podobným místem, jako jsou Melounové podniky, jsou v tomto sladkém melounovém prostředí Zapomenuté podniky. Zde se ovšem nic nevyrábí. Tyto podniky jsou velké špinavé prostory, které jsou plné zapomenutých věcí. Nikdo neví, komu zapomenuté věci kdysi patřily a kdo si je tam zapomněl. Jisté je jen to, že do těchto míst nikdo z tzv. slušných lidí nechodí. Jediní, kdož se zdržovali v prostorách Zapomenutých podniků, byli neŽit a jeho parta. Probírali zde zapomenuté věci a pálili z nich whisky, kterou se poté opíjeli. Nesnášeli všechny ostatní lidi s výjimkou slečny Margaret. Tu si oblíbili jen díky tomu, že ráda chodila do Zapomenutých podniků a hledala zde nějaké pěkné zapomenuté věci, ze kterých si doma dělala sbírku. Právě s Margaret měl náš vypravěč kdysi známost.
Všichni lidé, kteří žijí mimo město se často shromažďují v budově jménem jáMor. Nejčastěji se scházejí na obědy, večeře a snídaně, které vaří Paulin nebo Al. V jáMoru nalezneme mnoho potůčků a řek (stejně jako v celém melounovém světě), sochy zeleniny, sochu posledního tygra a třeba také strom rostoucí v obývacím pokoji.
Tato podivná země má svou historii, kterou nám postupně bezejmenný vypravěč odkrývá. Dozvíme se o tom, jaké to bylo v době tygrů, v době sochaře, co měl rád zeleninu, v době neŽita a jak je to všechno teď. Historii protíná vypravěčův příběh, ve kterém se rozejde s Margaret a tím jí zlomí srdce. Kvůli tomu mladá slečna na konci knihy spáchá sebevraždu.
Na mě osobně celá kniha působila velmi kladným dojmem. Kvitovala jsem krátké úseky (kapitoly), do kterých je kniha rozdělena, jelikož je to pro mě velmi praktické. Nejprve jsem byla mírně překvapena z jednoduchosti a naprosté jasnosti sdělení, ovšem časem jsem pochopila, že autor má v plánu vracet se v ději a některé věci vysvětlovat později a jiné nechat pouze implicitně vyznít, což textu rozhodně neubírá na čtivosti.
Velmi sympatické se mi zdály i některé postavy, jako třeba milá a hodná slečna Paulin. Naopak hlavní hrdina Bezejmenný mne mnohokrát ve svém vystupování zklamal. Myslím například okamžik, kdy se na Margaret zlobil jen kvůli tomu, že má ráda zapomenuté věci.
Hrdinové žijí ve zvláštním světě z melounového cukru. Už jen ta představa tohoto materiálu se mi líbí a vybízí ve mně pocit čehosi sladce čistého a stylového. Představím si tedy krajinu celou vyvedenou v pastelových barvách, protkanou všemi možnými potůčky, řekami a mosty a zároveň zalitou barevnou září slunce z melounového cukru. V tomto prostředí se může dít cokoliv, třeba i hromadná demonstrační sebevražda neŽita a jeho bandy, ale mě to už nevytrhne z dobré nálady. Zároveň se mi moc líbí stálé udržování domněnky, že všichni v této zemi jsou milí, spořádaní a poklidní lidé, kteří téměř nevědí, co je to zločin, které je doprovázeno různými malými narážkami na to, že tomu tak doopravdy vůbec není. Mírně mi to připomíná manýry společností, které si hrají na elitní, ale pravdou je spíš opak.
Pokud by člověk chtěl najít v tomto díle nějakou linii, která má úvod, zápletku i rozuzlení, poradila bych mu, ať hledá pod heslem Margaret. Pokud vezmeme Margaretin problém chronologicky od začátku, dostaneme se do místa, kde si něco začíná s vypravěčem. Kvůli tomu, že se Margaret odlišuje od ostatních svým kladným vztahem k neŽitovi a Zapomenutým podnikům, k ní vypravěč ztrácí důvěru a rozchází se s ní. Margaret je kvůli tomu v těžké depresi a izoluje se od ostatních. Není divu, že se cítí špatně, protože společnost ji odvrhla a dokonce i její nejbližší dělá, jako že ji neslyší, když mu klepe na dveře srubu. Nakonec jí její samota a neoblíbenost dovede až k sebevraždě. Smutný osud slečny, která byla jiná. Napadá mne, jestli třeba autor právě do této slečny nedal jakési zosobnění beatniků, jelikož oni se stejně jako Margaret zajímají o věci, které jiným lidem přijdou nezajímavé či někdy až nepřístupné.
Jsem moc ráda, že jsem se k této knížce dostala, jelikož se mi opravdu moc líbila.
Citát:
„Dobrou půlhodinu jsem strávil na mostě, přecházeje tam a zase zpět, ale ani jednou se mi nepovedlo šlápnout na to prkno, na které Margaret šlápne pokaždé; tomu prknu by se nevyhnula, kdyby všechny mosty na celém světě utvořili jeden jediný most: ona by na to prkno jistě šlápla.“
neděle 6. ledna 2008
Deja-vu, rozumíš????
Co to vlastně takové deja-vu je? Lze jej opravdu zažít? A leze dokázat, že jsme jej zažili? Pokud se budeme snažit na tyto otázky odpovědět, budeme se pohybovat na velmi tenkém ledě, pod nímž se ukrývá mystický svět nehmotných vzpomínek a pocitů, jejichž charakter je u každého člověka jiný. Odpovědi se možná dočkáte, pokud se zamyslíte nad tím, co jste vy sami kdy zažili a jak to na vás působilo. Mně osobně se často stává, že se dostanu do míst a situací, ve kterých si jsem skoro úplně jistá, že jsem je už někdy zažila. Copak vám se to nikdy nestalo, že byste se najednou a zastavili, zamysleli se a najednou by vyšlo najevo, že se vám o určité situaci už jednou zdálo? Nestalo se vám, že byste o určité situaci už jednou přemýšleli, nebo ji de facto prožili? Zamyslete se a zavzpomínejte, poté uvidíte, že jste již jednou viděli.
Ale tomu všemu přeci pan profesor tatíček nerozumí. Copak jde deja-vu uměle vyvolat? Copak je možné, abych o tom napsala příběh se zápletkou? Odemne pan profesor dostane zamyšlení a má smůlu... hotovo;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)