Viděli jste to? Na živo nebo v televivzi?
Já jako uvědomělý občan jsem měla potřebu vidět alespoň část té úúúžasné parády, a tak jsem se přidala ke sledování vojenské přehlídky ku příležitosti oslav 90. roku od založení Česko-slovenska. Podívaná to mohla být. Mohla, kdyby se "pořadatelé" vyhnuli několika začátečnickým chybám. Je pochopitelné, že počasí si člověk nenadiktuje (už dávno se ví, že "poručímě větru dešti" je pouze idealistická zástěrka;-), tudíž nemůžeme nikomu zazlívat nepřízeň počasí. I přes to, že pršelo a byla mlha mohla mít celá paráda větší efekt.
Prví chyba byla zřejmě v likalitě. Ulice Evropská je sice dlouhá jak týden před výplatou a zároveň i velice známá a pro Prahu důležitá, ale propozice k přehlídce takového "rozměru" nemá. Ne že by bylo co předvádět, ale i tak mohlo být vše lépe zřetelné na větším prostranctví.
Dále bych se pozastavila nad hudebním doprovodem, kterému se perfektně podařilo ucourat naší hymnu. Já chápu, že hochům asi byla zima, ale takhle přehánět to nemuseli.
Slavnostního průvodu se museli účastnit i hasiči a záchranáři, aby to nevypadalo zas tak moc uboze. Kdyby tam tyto sbory nebyly, nevím nevím, jak dlouhý by byl celý průvod... 100 metrů?;-)
Když už dále opomenu to, co jsem viděla díky přenosu, tak určitě nemohu opomenout přenos sám. Ve zkratce: Děsná a nepřehledná režie, opožďující se komentátor, nesmyslné záběry, nic neříkající obrázky a celková nesourodost pořadu. Komentátoři nám neřekli nic nového, jen nás nutili poslouchat své špatně složené věty a nesmyslná souvětí.
Jednoduše, byla to fraška. Ruzyňské letiště bylo na nějakou dobu "vyřazeno z provozu" jen kvůli tomu, aby zde mohly přistát naše úžasné "exponáty", jež se proletěly nad Evropskou a ani je nebylo vidět, protože viditelnostní podmínky tomu bránily.
Co na závěr? Nepříjde vám celá tato fraška a "trapnost" silně popisná?
úterý 28. října 2008
neděle 26. října 2008
EXIT 89, TRAGICKÁ OPERETA aneb Horor s lidskou tváří
Světla zhasla, ozvala se hudba. Světélko na projektoru se rozsvítilo a skrz prve téměř neproniknutelnou tmu prolétl paprsek zeleného světla. Ten paprsek vykouzlil na bílé stěně tyčící se na konci jeviště zajímavý efekt. Představení začalo.
Když jsem se dozvěděla, že mám možnost jít se podívat na veřejnou generální zkoušku nové bilingvní inscenace s názvem Exit 89, naprosto jsem netušila, o co půjde. Hned mne napadlo, že číslo východu nebude zvoleno náhodně. Bylo mi jasné, s čím nejspíš bude spojeno. Nechtěla jsem se ovšem ukvapovat a trošku jsem „zagooglila“. Na první pokus jsem se dozvěděla, že jde o součást projektu česko-německé organizace Zipp, jehož se divadlo Archa se svou inscenací Exit 89 účastní. Projekt s názvem 68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny/Kunst.Zeit.Geschichte probíhá ve společenství českých a německých kulturních center v Praze, Berlíně, Brně, Hamburku, Žilině a v ústavech pro soudobé dějiny v Praze a Postupimi. Každé centrum pojalo smluvené zadání jiným způsobem. Divadlo Archa se prezentuje „tragickou operetou“, jak řekl ředitel divadla Ondřej Hrab. Právě tuto podle mne spíš tragikomedickou inscenaci jsem měla možnost shlédnout.
Ve hře jde o několik příběhů, jejichž spojovacím bodem je benzínová pumpa. Benzínová pumpa by sama o sobě nejspíš nebyla tak zajímavým místem, kdyby neměla svá zvláštní specifika. Tato benzínová pumpa opravdu existuje a můžete se na ní kdykoliv zajet podívat při cestě z Brna po dálnici. Nachází se na 89 kilometru kousek od Humpolce. Právě zde je i pověstný památníček Alexandra Dubčeka, kousek odtud totiž roku 1992 Dubček tragicky havaroval. Kolem památníku se vše odehrává. Dubčekovu vzpomínku sem přijel uctít šílený stařík, jehož mysl je ovlivňována halucinogenními stavy způsobenými kulkou, která je zaryta v jeho mozku. Jak že k objektu v hlavě onen muž přišel? Jako osobní řidič Alexandra Dubčeka byl postřelen před československým rozhlasem roku 1968. Kulku z mozku mu nikdo nebyl schopný doteď vypreparovat, kulka se mu v hlavě hýbe a dostává jej do již zmíněných halucinogenních stavů.
Dále jsme svědky jedné česko-německé lásky, života dvou řidičů kamiónů a dámy od čerpací stanice. Postupně nám odkrývají své osudy ovlivněné režimem. Všemu dodává tu správnou atmosféru hudba, bez níž by celá hra byla určitě také smutná, ale rozhodně ne tak působivá. Zpěv herců mne někdy příliš neuchvacoval, ale mohu říct, že herecké výkony malý nedostatek slušně vyrovnávaly. Za kladný bod považuju postavu překladatele, který velmi zábavným způsobem tlumočil do obou jazyků (němčina i čeština). Nemohu soudit, jestli to byl autorský záměr či ne, ale mohu říct, že mne zaujala nálada celé hry. Člověk si připadal lehce jako na houpačce, jelikož jednoduchá a líbivá zábava střídala krutou a depresivní náladu jako na běžícím páse. Často se távalo, že na jedné polovině jeviště probíhal vážný a osudový dialog, který byl mimoděk glosován a jakoby rušen naopak velmi rozvolněnou debatou jiných postav, což vybízelo k dvojitému zamyšlení. Pokud to byl záměr, povedl se.
Na závěr bych ráda představení doporučila všem, co se chtějí trošku intelektuálně pobavit a najít nové věci, o kterých by rádi přemýšleli. Ale i když opomenu obsahovou stránku, tak mohu říct, že opereta je kvalitně provedena, čímž narážím na perfektní efekty v podobě projekce a vtipného použití rekvizit. Každopádně jsem ráda, že jsem měla možnost představení shlédnout.
Důležité informace, které jsem do textu nezapracovala, ale jsou vysoce důležité:
• Námět: Martin Becker, Jaroslav Rudiš
• Scénář: M. Becker, J. Rudiš, Jiří Havelka
• Režie: Jiří Havelka
• Hudba: Michal Nejtek
• Hrají: Ján Sedal, Marie Ludvíková, Jiří Hána, Philipp Schenker, Jakub Žáček, Zuzana Stavná, Petr Reif, Jiří Zeman Sonmez
A jen tak na závěr: generálka byla dobrá a o to vtipnější, že tam v kapele hraje náš milý pan prfesor Štěpán Uhlíř!!!!
Bezesrandy, jděte na to!!!
Když jsem se dozvěděla, že mám možnost jít se podívat na veřejnou generální zkoušku nové bilingvní inscenace s názvem Exit 89, naprosto jsem netušila, o co půjde. Hned mne napadlo, že číslo východu nebude zvoleno náhodně. Bylo mi jasné, s čím nejspíš bude spojeno. Nechtěla jsem se ovšem ukvapovat a trošku jsem „zagooglila“. Na první pokus jsem se dozvěděla, že jde o součást projektu česko-německé organizace Zipp, jehož se divadlo Archa se svou inscenací Exit 89 účastní. Projekt s názvem 68/89 – Divadlo.Doba.Dějiny/Kunst.Zeit.Geschichte probíhá ve společenství českých a německých kulturních center v Praze, Berlíně, Brně, Hamburku, Žilině a v ústavech pro soudobé dějiny v Praze a Postupimi. Každé centrum pojalo smluvené zadání jiným způsobem. Divadlo Archa se prezentuje „tragickou operetou“, jak řekl ředitel divadla Ondřej Hrab. Právě tuto podle mne spíš tragikomedickou inscenaci jsem měla možnost shlédnout.
Ve hře jde o několik příběhů, jejichž spojovacím bodem je benzínová pumpa. Benzínová pumpa by sama o sobě nejspíš nebyla tak zajímavým místem, kdyby neměla svá zvláštní specifika. Tato benzínová pumpa opravdu existuje a můžete se na ní kdykoliv zajet podívat při cestě z Brna po dálnici. Nachází se na 89 kilometru kousek od Humpolce. Právě zde je i pověstný památníček Alexandra Dubčeka, kousek odtud totiž roku 1992 Dubček tragicky havaroval. Kolem památníku se vše odehrává. Dubčekovu vzpomínku sem přijel uctít šílený stařík, jehož mysl je ovlivňována halucinogenními stavy způsobenými kulkou, která je zaryta v jeho mozku. Jak že k objektu v hlavě onen muž přišel? Jako osobní řidič Alexandra Dubčeka byl postřelen před československým rozhlasem roku 1968. Kulku z mozku mu nikdo nebyl schopný doteď vypreparovat, kulka se mu v hlavě hýbe a dostává jej do již zmíněných halucinogenních stavů.
Dále jsme svědky jedné česko-německé lásky, života dvou řidičů kamiónů a dámy od čerpací stanice. Postupně nám odkrývají své osudy ovlivněné režimem. Všemu dodává tu správnou atmosféru hudba, bez níž by celá hra byla určitě také smutná, ale rozhodně ne tak působivá. Zpěv herců mne někdy příliš neuchvacoval, ale mohu říct, že herecké výkony malý nedostatek slušně vyrovnávaly. Za kladný bod považuju postavu překladatele, který velmi zábavným způsobem tlumočil do obou jazyků (němčina i čeština). Nemohu soudit, jestli to byl autorský záměr či ne, ale mohu říct, že mne zaujala nálada celé hry. Člověk si připadal lehce jako na houpačce, jelikož jednoduchá a líbivá zábava střídala krutou a depresivní náladu jako na běžícím páse. Často se távalo, že na jedné polovině jeviště probíhal vážný a osudový dialog, který byl mimoděk glosován a jakoby rušen naopak velmi rozvolněnou debatou jiných postav, což vybízelo k dvojitému zamyšlení. Pokud to byl záměr, povedl se.
Na závěr bych ráda představení doporučila všem, co se chtějí trošku intelektuálně pobavit a najít nové věci, o kterých by rádi přemýšleli. Ale i když opomenu obsahovou stránku, tak mohu říct, že opereta je kvalitně provedena, čímž narážím na perfektní efekty v podobě projekce a vtipného použití rekvizit. Každopádně jsem ráda, že jsem měla možnost představení shlédnout.
Důležité informace, které jsem do textu nezapracovala, ale jsou vysoce důležité:
• Námět: Martin Becker, Jaroslav Rudiš
• Scénář: M. Becker, J. Rudiš, Jiří Havelka
• Režie: Jiří Havelka
• Hudba: Michal Nejtek
• Hrají: Ján Sedal, Marie Ludvíková, Jiří Hána, Philipp Schenker, Jakub Žáček, Zuzana Stavná, Petr Reif, Jiří Zeman Sonmez
A jen tak na závěr: generálka byla dobrá a o to vtipnější, že tam v kapele hraje náš milý pan prfesor Štěpán Uhlíř!!!!
Bezesrandy, jděte na to!!!
sobota 25. října 2008
Brit, Irové a lednička
Zelené kopce a rozlehlá údolí, širé pláně a hluboké lesy, volná prostranství i malebná zákoutí, to vše je možné objevit v zemi piva, hospod, tance, nočních tahů a milých lidí. V zemi, o které se povídá, že je ostrovním dvojčetem našeho státu. V zemi, kde potkáte tradiční starousedlíky i moderní novátory. Někdo říkal, že se prý v téhle zemi dá perfektně stopovat. Člověk se podle všeho nemusí bát nebezpečných individuí brouzdajících po nekonečné síti silnic v motorových vozítkách, a u nichž si nikdy nemůže být jist, že neskončí kdesi v končinách doslova konečných. V této zemi mají údajně slušné a kamarádské řidiče. Irsko (ano, to je ta země, o které celou dobu mluvím) má ve své podstatě ke stopařům velmi kladný vztah. Možná i proto jsou samotní stopaři dost otrlí. Každý z nich si snaží vybudovat svou originální identitu a detaily, které by se běžnému řidiči mohly zdát anomálními, nejsou u irských stopařů žádnou raritou. Cožpak vy byste se nedivili, kdybyste při projížďce věčně zelenou irskou krajinou zahlédli u krajnice chlápka se vztyčeným palcem, batohem, úsměvem na rtech a ledničkou? Neřekli byste si: „Hochu, hochu, ty máš ale odvahu pouštět se do takového podniku. Jaký bloud by si tě vzal do auta?“ a jeli byste dál. Stopař by zřejmě poznal, že nejste zas tak úplně Ir. Podle posledních zpráv se prý Irsko dá s lednicí stopem objet celé a to vše za pouhý měsíc!
Nezdá se vám celý úvod trošku jako výkřik do tmy? Pokud ano, za zlé vám to mít nebudu. Jen dále vězte, že svůj smysl to celé má a já vám ho nebudu už dále skrývat. K pochopení celé teorie o stopování s ledničkou se hodí přečíst si příběh anglického spisovatele, dramatika a herce Tonyho Tawkse, který se problematikou zabýval sám velmi podrobně. V knize, kterou můžete vidět v mé pravé ruce, autor popisuje celou svou groteskní štrapáci, kterou jest cesta kolem Irska stopem a s lednicí. Člověka by mohlo napadnout, že autor zřejmě neměl co dělat, a tak si vymyslel hloupý příběh a sám se do něj zařadil. Ten, kterého by to napadlo, by se samozřejmě mýlil.
Hned na začátku celé knihy Tony vysvětluje, jak se tento ďábelský plán vůbec zrodil. Za vším stojí všudypřítomný alkohol a jedna historka o Irsku a stopaři s ledničkou, kterou dal k dobru na bujném večírku Tonyho kamarád. Tvrdil, že ten „ledničkář“ musel být blázen, že ho nikdo nemohl vzít, že tam asi ještě teď někde stojí a kdesi cosi. Tony se ovšem zastal Irů a podpořil ledničkáře. Prohlásil, že Irsko je dobrá země, kde se dá stopovat i s lednicí, což vyvolalo akorát otázku: „Chceš se vsadit?“. Tato osudná otázka změnila mnoha lidem život. Ve střízlivějším stavu sice byla v noci uzavřená sázka opět zrušena, ale Tonyho myšlenka cesty kolem Irska nadchla a nedala mu spát. Nakonec podlehl nutkání, zakoupil lednici a na cestu se vydal. Cestoval s batohem a lednicí. (Oh, jak neotřelé!!!) Jako mediálně známá osoba ovšem nemohl zůstat nestřežen, a tak se každé ráno nechával kontaktovat jistým moderátorem ranní show vysílané v Irském rozhlase. I když jej potkávaly nesnáze všech možných druhů, vždy skončil u milých lidí a většina dveří i lahví mu v Irsku byla otevřena. Po cestě se setkal ne nejchudším králem na světě, který mu daroval jablko, skamarádil se se spoustou milých Irů a okusil místní zvyky. Lednička jej všude následovala a většinou právě díky ní na sebe upoutal potřebnou pozornost.
Sám Tony Hawks tvrdí, že všechny postavy (až na dvě výjimky, které si výslovně nepřály být v díle uváděny) jsou reálné a vše, o čem píše, že se stalo, se doopravdy stalo. Já tomu moc ráda budu věřit. Dílo věru není příliš intelektuálně náročné a já bych jej doporučila jako odpočinkovou četbu, u které se zaručeně pobavíte. Tedy vzhůru do Irska! Éire go bráh!
Nezdá se vám celý úvod trošku jako výkřik do tmy? Pokud ano, za zlé vám to mít nebudu. Jen dále vězte, že svůj smysl to celé má a já vám ho nebudu už dále skrývat. K pochopení celé teorie o stopování s ledničkou se hodí přečíst si příběh anglického spisovatele, dramatika a herce Tonyho Tawkse, který se problematikou zabýval sám velmi podrobně. V knize, kterou můžete vidět v mé pravé ruce, autor popisuje celou svou groteskní štrapáci, kterou jest cesta kolem Irska stopem a s lednicí. Člověka by mohlo napadnout, že autor zřejmě neměl co dělat, a tak si vymyslel hloupý příběh a sám se do něj zařadil. Ten, kterého by to napadlo, by se samozřejmě mýlil.
Hned na začátku celé knihy Tony vysvětluje, jak se tento ďábelský plán vůbec zrodil. Za vším stojí všudypřítomný alkohol a jedna historka o Irsku a stopaři s ledničkou, kterou dal k dobru na bujném večírku Tonyho kamarád. Tvrdil, že ten „ledničkář“ musel být blázen, že ho nikdo nemohl vzít, že tam asi ještě teď někde stojí a kdesi cosi. Tony se ovšem zastal Irů a podpořil ledničkáře. Prohlásil, že Irsko je dobrá země, kde se dá stopovat i s lednicí, což vyvolalo akorát otázku: „Chceš se vsadit?“. Tato osudná otázka změnila mnoha lidem život. Ve střízlivějším stavu sice byla v noci uzavřená sázka opět zrušena, ale Tonyho myšlenka cesty kolem Irska nadchla a nedala mu spát. Nakonec podlehl nutkání, zakoupil lednici a na cestu se vydal. Cestoval s batohem a lednicí. (Oh, jak neotřelé!!!) Jako mediálně známá osoba ovšem nemohl zůstat nestřežen, a tak se každé ráno nechával kontaktovat jistým moderátorem ranní show vysílané v Irském rozhlase. I když jej potkávaly nesnáze všech možných druhů, vždy skončil u milých lidí a většina dveří i lahví mu v Irsku byla otevřena. Po cestě se setkal ne nejchudším králem na světě, který mu daroval jablko, skamarádil se se spoustou milých Irů a okusil místní zvyky. Lednička jej všude následovala a většinou právě díky ní na sebe upoutal potřebnou pozornost.
Sám Tony Hawks tvrdí, že všechny postavy (až na dvě výjimky, které si výslovně nepřály být v díle uváděny) jsou reálné a vše, o čem píše, že se stalo, se doopravdy stalo. Já tomu moc ráda budu věřit. Dílo věru není příliš intelektuálně náročné a já bych jej doporučila jako odpočinkovou četbu, u které se zaručeně pobavíte. Tedy vzhůru do Irska! Éire go bráh!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)