Jeden den v mém životě
(původně stilistická etuda...)
Je zvláštní, že některé dny v mém životě si jsou navzájem podobné jako vejce vejci a někdy je to doopravdy tak trošku otrava. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že to je vlastně dobře, jelikož jen tak perfektně vyniknou ty dny, které jsou něčím zajímavé a tím se mi definitivně uloží do hard disku v mém mozku. Jako třeba tento den…
Začalo to, jak už to tak bývá, samozřejmě ráno okol šesté hodiny. Můj drahý tatínek mne vzbudil, ale já mu dala pouze najevo, že ještě pořád žiji a zase upadla do sladkého nevědomí. Bohužel se projevil poslední zbytek mé svědomitosti a já jsem se nakonec zvedla a pustila si nějako muziku, abych už neusnula. Volba padla na Jefferson Airplane, jelikož něco tvrdšího by mi asi takhle po ránu vymlátilo díru do hlavy. Po pěti minutách se probudila jakási část mozku, která mi oznámila, že je pátek. Soubory se začaly otevírat a přepisovat, vymazávaly se viry, až můj malý příruční počítač uložený v mozkovně vyhodil na plochu můj dnešní rozvrh. Pátek… nultá… matematika… Tato informace mne donutila opustit své působiště pod teplou peřinou a udělat ze sebe přihlášku na člověka. Přihlášku jsem posléze podala v podatelně v koupelně té osobě, co na mne koukala ze zrcadla. Úřednice lidského vzhledu veškerou snahu po deseti minutách lopocení s hřebenem vzdala a případ uzavřela jako schválený a pustila mne do civilizace. Následovalo setkání s bratrem, jeho zlidštění (ovšem bez přijatelných výsledků) snídaně bez jídla a nakonec přemístění do Prahy a našeho bezvadného ústavu. Po matematice jsem se spolu s dalšími deseti vyvolenými přesunula do podzemí, ale nedali jsem se na scestí do leva, jako ten ubohý zbytek třídy vyčkávající nejhorší (hudebku), ale naopak jsme odbočili jsem doleva, na výtvarku. Výtvarka byla průměrná, ale jedna věc mi z ní v paměti zůstala. Zřejmě ta částka, kterou platíme a nazýváme ji školným je příliš malá na to, aby nám pořídili jednu jedinou, klidně i maličkou, zašpiněnou, umolousanou tubičku běloby, nebo žluté tempery. Bohužel je tomu tak a naše chudá škola má pouze na červenou a modrou. Zato jí máme hodně…
Další hodiny proběhly naprosto průměrně a započatý den se jevil jako normální všední den, po kterém mi v dokumentech nezůstane ani písmenko. Úderem čtvrt na dvě jsem měla možnost jít vyjímečně brzy domů a pořádně se vyspat, ale to bych nebyla já, kdybych páteční odpoledne takhle proflákala. Po škole jsem tedy popadla tašku plnou tanečních bot a pomocí naší hromadné městské dopravy jsem se přemístila na Prosek, což mne přiblížilo k místu, kde se nachází jistá základní umělecká škola, jež poskytuje azyl mému tanečnímu souboru. Už zezačátku tréninku jsem si říkala, že dneska to bude nějaké divné, anžto a jelikož jsem dorazila včas, což se moc často nestává. Ještě pořád plna elánu jsem zabrousila do šatny a zahájila převlékací rituál. Ponožky, silonky, návleky, sukně, softové boty… ha, ještě vlasy… a bylo hotovo. Popadla jsem stepky, dvě krabičky (MP3 a mobil), peněženku a kapesníky a šup do sálu. (Ta elektronika a peněženka s sebou jenom kvůli tomu, že i ze šatny se věci podobného charakteru neuvěřitelným způsobem ztrácejí) Samozřejmě že až tam jsem si uvědomila, že jsem si v tažce zapomněla láhev s pitím, ale na to již bylo pozdě, jelikož hudba byla puštěna a mě a mým spolutanečnicím a tanečníkovi nezbylo nic jiného, než přerušit všechny započaté rozhovory a vývoje plánů na záchranu čaje, tudíž vlastního zdraví a místo těchto nebohulibých činností se přemístit na plac a začít s rozcvičkou. Poté přišlo na jeden velmi oblíbený a mně velmi dobře známý tanec s rytmem single jigu. Už v tu chvíli mi začínalo být jasné, že kdybych se zachovala zbaběle a místo na Prosek bych se dopravila na Kobylisy a od tamtu domů, vyšlo by to nastejno, ne-li lépe, jelikož bych ušetřila hromadu rozčilování nejen sobě, ale i jiným. S tím tancem jsem začala na sudou dobu a ještě k tomu špatným krokem, z čehož i nezasvěcený pochopí, že to nebylo zas tak dobře. Hudba byla zastavena a mě nezbylo nic než se veřejně omluvit a ještě upozornit, že tak nějak cítím v kostech, že to dnes není naposledy, protože už ani to blbé kotě nemůže být utahanější než já a měla jsem pravdu. Nepodařilo se mi zatančit ani jeden celý tanec bez nějaké chyby a při stepu jsem místo pokroku udělala akorát čtyři velké modřina na holeni své prvé nohy, protože ta levá byla prostě levá. Efekt to mělo ale vynikající. Poté, byly mé nohy levé obě. Byla jsem tolikrát kárána, tázána a nakonec i perfektně seřvána, že mi deset minut před plánovaným koncem došla trpělivost a prohlásila jsem, že dneska toho už víc nebude a komu se to nalíbí, ať si to příště zařídí jinak a ještě ve stepkách jsem opustila sál a zamířila do šatny. Naštvaně jsem tam vypila půl litru zapomenutého čaje najednou a úderem půl šesté jsem opouštěla to prokleté místo protkané veškerou zkažeností a špatností světa, čpící nenávistí, opovržením a neskonalou povrchností. Nastoupila jsem k tatínkovi do auta a on byl chudák první, skrz hoho jsem ventilovala svou zatrpklost a nelibost nad svou nedokonalosti… Promiň, tati…
Doma jsem nebyla schopna uvolnit se už nemyslet na svou neschopnost. Jediné co jsem mohla dělat, bylo kliknout myší od našeho počítače na ikonu The Hair a potom vykonat to samé s tím rozdílem, že cílová položka bylo tlačítko play. Nejprve jsem shlédla celý film normálně a poté jsem si jej pustila pouze jako zvukovou clonu, jelikož jsem se rozhodla, že musím něco dělat. Nedopadlo to ale zrovna na první pohled výdělečně, jelikož sem se dostala pouze doprostřed mého pokoje, kde jsem si lehla a začala koukat do stropu, ale s každým dalším pohledem se stupňoval pocit, že to není zas tak špatná činnost, ale právě naopak mi moc dobře prozpívá. Přemýšlela jsem. Ležela jsem dlouho. Vlasy dohrály. Opět jsem je pustila neopouštěje svůj jen těžko definovatelný stav. Zase jsem si lehla. Pořád jsem přemýšlela. Nakonec jsem dospěla k názoru, že je mi fajn. Únava opadla a všechny nakousnuté myšlenky se začaly hrnout ven. Doteď jsem vždy tančila,protože mne tanec naplňoval a zbožňovala jsem jej. V posledních týdnech se z toho stala ale nemilá povinnost a já jsem v tomto ohledu zatrpkla. Přišla jsem na to, že tato změna se mi ani trošičku nelíbí a nejlepší y bylo vrátit se ke starým zvyklostem. Prostě si příště nebudu neúspěchy tak moc brát, jelikož nejde o výsledky, ale o pocit a navíc každý nemůže být vždycky hvězda večírku. Ale vlastně stejný problém je i ve škole. Vždyť přece nejde zas tak moc o známky z testů, ale o výsledný efekt, o konečný dojem, který si nakonec sama odnesu.
Do tohoto večera jsem si vždycky všechno až příliš brala, ale myslím, že toho večera došlo ke změně, ke změně k lepšímu.Jsou přece důležitější věci než trojka z testu, třeba války, genocidy a jiné nesmyslnosti našeho pomateného světa, se kterými by se mělo něco dělat. Jen přijít na to co.
Toho dne večer jsem se stala opravdovým hippíkem. Dlouho předtím jsem to o sobě prohlašovala, ale až tento večer mi přestalo tak moc záležet na některých věcech a to mi stoprocentně pomohlo. Změna přišla opravdu s geniálním načasováním, jelikož den na to, jsem odjížděla na celé jarní prázdniny do přírody s bandou lidí, se kterými se dá perfektně povídat a zastávají podobné názory jako já, takže budu moct prodiskutovat všechny své nově nabyté myšlenky.
Unavena a zničena, avšak s blaženým pocitem, jsem sebou plácla po vydatné sprše do postele a přemýšleje nad těmi perfektními vyhlídkami ohledně jarních prázdnin u Kláry na chalupě, jsem blaženě usnula.
A víc Vám už nepovím, protože jste zvědaví!!!! (obměna jedné známé hlášky z jednoho neméně známého filmu jménem Kouř)
Je zvláštní, že některé dny v mém životě si jsou navzájem podobné jako vejce vejci a někdy je to doopravdy tak trošku otrava. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že to je vlastně dobře, jelikož jen tak perfektně vyniknou ty dny, které jsou něčím zajímavé a tím se mi definitivně uloží do hard disku v mém mozku. Jako třeba tento den…
Začalo to, jak už to tak bývá, samozřejmě ráno okol šesté hodiny. Můj drahý tatínek mne vzbudil, ale já mu dala pouze najevo, že ještě pořád žiji a zase upadla do sladkého nevědomí. Bohužel se projevil poslední zbytek mé svědomitosti a já jsem se nakonec zvedla a pustila si nějako muziku, abych už neusnula. Volba padla na Jefferson Airplane, jelikož něco tvrdšího by mi asi takhle po ránu vymlátilo díru do hlavy. Po pěti minutách se probudila jakási část mozku, která mi oznámila, že je pátek. Soubory se začaly otevírat a přepisovat, vymazávaly se viry, až můj malý příruční počítač uložený v mozkovně vyhodil na plochu můj dnešní rozvrh. Pátek… nultá… matematika… Tato informace mne donutila opustit své působiště pod teplou peřinou a udělat ze sebe přihlášku na člověka. Přihlášku jsem posléze podala v podatelně v koupelně té osobě, co na mne koukala ze zrcadla. Úřednice lidského vzhledu veškerou snahu po deseti minutách lopocení s hřebenem vzdala a případ uzavřela jako schválený a pustila mne do civilizace. Následovalo setkání s bratrem, jeho zlidštění (ovšem bez přijatelných výsledků) snídaně bez jídla a nakonec přemístění do Prahy a našeho bezvadného ústavu. Po matematice jsem se spolu s dalšími deseti vyvolenými přesunula do podzemí, ale nedali jsem se na scestí do leva, jako ten ubohý zbytek třídy vyčkávající nejhorší (hudebku), ale naopak jsme odbočili jsem doleva, na výtvarku. Výtvarka byla průměrná, ale jedna věc mi z ní v paměti zůstala. Zřejmě ta částka, kterou platíme a nazýváme ji školným je příliš malá na to, aby nám pořídili jednu jedinou, klidně i maličkou, zašpiněnou, umolousanou tubičku běloby, nebo žluté tempery. Bohužel je tomu tak a naše chudá škola má pouze na červenou a modrou. Zato jí máme hodně…
Další hodiny proběhly naprosto průměrně a započatý den se jevil jako normální všední den, po kterém mi v dokumentech nezůstane ani písmenko. Úderem čtvrt na dvě jsem měla možnost jít vyjímečně brzy domů a pořádně se vyspat, ale to bych nebyla já, kdybych páteční odpoledne takhle proflákala. Po škole jsem tedy popadla tašku plnou tanečních bot a pomocí naší hromadné městské dopravy jsem se přemístila na Prosek, což mne přiblížilo k místu, kde se nachází jistá základní umělecká škola, jež poskytuje azyl mému tanečnímu souboru. Už zezačátku tréninku jsem si říkala, že dneska to bude nějaké divné, anžto a jelikož jsem dorazila včas, což se moc často nestává. Ještě pořád plna elánu jsem zabrousila do šatny a zahájila převlékací rituál. Ponožky, silonky, návleky, sukně, softové boty… ha, ještě vlasy… a bylo hotovo. Popadla jsem stepky, dvě krabičky (MP3 a mobil), peněženku a kapesníky a šup do sálu. (Ta elektronika a peněženka s sebou jenom kvůli tomu, že i ze šatny se věci podobného charakteru neuvěřitelným způsobem ztrácejí) Samozřejmě že až tam jsem si uvědomila, že jsem si v tažce zapomněla láhev s pitím, ale na to již bylo pozdě, jelikož hudba byla puštěna a mě a mým spolutanečnicím a tanečníkovi nezbylo nic jiného, než přerušit všechny započaté rozhovory a vývoje plánů na záchranu čaje, tudíž vlastního zdraví a místo těchto nebohulibých činností se přemístit na plac a začít s rozcvičkou. Poté přišlo na jeden velmi oblíbený a mně velmi dobře známý tanec s rytmem single jigu. Už v tu chvíli mi začínalo být jasné, že kdybych se zachovala zbaběle a místo na Prosek bych se dopravila na Kobylisy a od tamtu domů, vyšlo by to nastejno, ne-li lépe, jelikož bych ušetřila hromadu rozčilování nejen sobě, ale i jiným. S tím tancem jsem začala na sudou dobu a ještě k tomu špatným krokem, z čehož i nezasvěcený pochopí, že to nebylo zas tak dobře. Hudba byla zastavena a mě nezbylo nic než se veřejně omluvit a ještě upozornit, že tak nějak cítím v kostech, že to dnes není naposledy, protože už ani to blbé kotě nemůže být utahanější než já a měla jsem pravdu. Nepodařilo se mi zatančit ani jeden celý tanec bez nějaké chyby a při stepu jsem místo pokroku udělala akorát čtyři velké modřina na holeni své prvé nohy, protože ta levá byla prostě levá. Efekt to mělo ale vynikající. Poté, byly mé nohy levé obě. Byla jsem tolikrát kárána, tázána a nakonec i perfektně seřvána, že mi deset minut před plánovaným koncem došla trpělivost a prohlásila jsem, že dneska toho už víc nebude a komu se to nalíbí, ať si to příště zařídí jinak a ještě ve stepkách jsem opustila sál a zamířila do šatny. Naštvaně jsem tam vypila půl litru zapomenutého čaje najednou a úderem půl šesté jsem opouštěla to prokleté místo protkané veškerou zkažeností a špatností světa, čpící nenávistí, opovržením a neskonalou povrchností. Nastoupila jsem k tatínkovi do auta a on byl chudák první, skrz hoho jsem ventilovala svou zatrpklost a nelibost nad svou nedokonalosti… Promiň, tati…
Doma jsem nebyla schopna uvolnit se už nemyslet na svou neschopnost. Jediné co jsem mohla dělat, bylo kliknout myší od našeho počítače na ikonu The Hair a potom vykonat to samé s tím rozdílem, že cílová položka bylo tlačítko play. Nejprve jsem shlédla celý film normálně a poté jsem si jej pustila pouze jako zvukovou clonu, jelikož jsem se rozhodla, že musím něco dělat. Nedopadlo to ale zrovna na první pohled výdělečně, jelikož sem se dostala pouze doprostřed mého pokoje, kde jsem si lehla a začala koukat do stropu, ale s každým dalším pohledem se stupňoval pocit, že to není zas tak špatná činnost, ale právě naopak mi moc dobře prozpívá. Přemýšlela jsem. Ležela jsem dlouho. Vlasy dohrály. Opět jsem je pustila neopouštěje svůj jen těžko definovatelný stav. Zase jsem si lehla. Pořád jsem přemýšlela. Nakonec jsem dospěla k názoru, že je mi fajn. Únava opadla a všechny nakousnuté myšlenky se začaly hrnout ven. Doteď jsem vždy tančila,protože mne tanec naplňoval a zbožňovala jsem jej. V posledních týdnech se z toho stala ale nemilá povinnost a já jsem v tomto ohledu zatrpkla. Přišla jsem na to, že tato změna se mi ani trošičku nelíbí a nejlepší y bylo vrátit se ke starým zvyklostem. Prostě si příště nebudu neúspěchy tak moc brát, jelikož nejde o výsledky, ale o pocit a navíc každý nemůže být vždycky hvězda večírku. Ale vlastně stejný problém je i ve škole. Vždyť přece nejde zas tak moc o známky z testů, ale o výsledný efekt, o konečný dojem, který si nakonec sama odnesu.
Do tohoto večera jsem si vždycky všechno až příliš brala, ale myslím, že toho večera došlo ke změně, ke změně k lepšímu.Jsou přece důležitější věci než trojka z testu, třeba války, genocidy a jiné nesmyslnosti našeho pomateného světa, se kterými by se mělo něco dělat. Jen přijít na to co.
Toho dne večer jsem se stala opravdovým hippíkem. Dlouho předtím jsem to o sobě prohlašovala, ale až tento večer mi přestalo tak moc záležet na některých věcech a to mi stoprocentně pomohlo. Změna přišla opravdu s geniálním načasováním, jelikož den na to, jsem odjížděla na celé jarní prázdniny do přírody s bandou lidí, se kterými se dá perfektně povídat a zastávají podobné názory jako já, takže budu moct prodiskutovat všechny své nově nabyté myšlenky.
Unavena a zničena, avšak s blaženým pocitem, jsem sebou plácla po vydatné sprše do postele a přemýšleje nad těmi perfektními vyhlídkami ohledně jarních prázdnin u Kláry na chalupě, jsem blaženě usnula.
A víc Vám už nepovím, protože jste zvědaví!!!! (obměna jedné známé hlášky z jednoho neméně známého filmu jménem Kouř)
Žádné komentáře:
Okomentovat