Jsem opět zpět

Jsem opět zpět doma... Doma.... Doma.... jsem na tom místě, kde jsem strávila zaručeně nejdelší dobu svého života. Ráno jsem jej opouštěla po desetiminutové koupeli, dlouhém vybírání oblečení a lehkém občerstvení a nyní...nyní....zrovan teď.... jsem zpět.
Absolvovala jsem školu celkem bez ztráty kytičky. Po češtině jsem si ještě potvrdila již předtím dlouho známý fakt, že Tatíček je naprosto nejúžasnější profesor a jak říká nejmenovaná blondýna (taková ta větší), je to génius. V parvém slova smyslu. Myslím, že naši třídu má taky rád a celkem dobře nás zná. Už jenom tím, že ví o mé náklonosti a kladnému vztahu k Irsku, si u mne moc nabývá na ceně a, pokud můžu použít skřetí slova, RESPEKT. Jen tak btw, dneska po hodině se mě ptal, jestli jsem už v Irsku byla. Když jsem mu odpověděla že ne, tak mi nabídl, že mi klidně poradí, kam si tam mám zajet, jelikož půl roku strávil tím, že projezdil teneto ostrůvek křížem krážem a děsně si v tom liboval!!! Je to génius...
Po škole jsem...vlastně po škole je relativní pojem, jelikož jsem ve škole byla až do čtvrt na čtyři... takže jinak... ještě jednou....STOP.... Po vyučování... no, to už je mnohem lepší....Po vyučování jsem ještě zůstala ve škole. Všichni blbli s foťáky a plyšáky či jinými hračkami, jelikož se bíží deadline odevzdání našeho leporela jako stylistické etudy. Asi ve tři jsem se ještě poprala s Markem a se Štěpánkou a o 15 minut později jsem celkem suchá (což je zvláštní, jelikož celý den zuřily vodní pistole) jsem opustila školu.
Kdyby potom někdo následoval mé kroky, došel by na busovou zastávku a tou krabicí na kolečkách by dojel až na Prosek, skoro až na trénink. Trénink byl bezvadnej. Začalo to tím, že jsem poznala následky rvačky s Markem a Štěpánkou... celé punčocháče jsem měla různě potrhané. Bezva věc...no dobře, to mi nevadilo zas tak moc a nikdo jiný se nevyjádřil, takže měli smůlu.
Náplní tréninku byl především totální rozkald pokročilého promenádního kroku. Musela jsem se smát, když nám k tanci byl puštěn černo-bílí Jackson. Achich-ouvej...na příště jsem jim slíbila, že jim ukážu hudbu, co se dá posluchat. Budu muset projít Zeppeliny a najít tam nějaký pro nás použitelný rytmus jinak mi tam pustí Shakiru nebo Gven Stephany...
Trénink byl všeobecně perfektní. V poslední době kvůli tomu klidně i zatáhnu školní přípravu a půjdu tam, jelikož to je takové dokonalé uvolnění a bezvadný pocit z dobře vykonané práce.
Teď mě čeká jen vybít poslední zblitky energie v mojí baterii a zalehnout do pelechu...:)

Kronika, aneb. kruci, stojí jim to za to??

Naše třída si od 11. listopadu 2006 vede celkem pěknou a pečlivou kroniku. Ta slouží k zaznamenávání veselých i smutných událostí, k zvěčnění některých výroků jak profesorů, tak i studentů, nebo k vyjádření svého postoje k jisté věci. Je to něco jako deníček naší třídy, což je moc prima, jelikož se v tom skví veškerá naše špatnost i genialita našeho kolektivu. :-) Ale stejně tak jako u soukromého deníčku není záhodno, aby jej četl člověk nezasvěcený, či neznalý věci a vůbec.... TEN CO NEPÍŠE DO TOHO NEMÁ CO ČUMĚT!!! Tím jsem tedy chtěla říct, že rozhodně není záhodno nechávat do kroniky nahlížet profesory, žáky jiných ročníků, či rodiče. V části vedení kroniky se naskytla závažná chyba v oddělení utajení. Jednoduše osudnou se stala banální chyba a to, že jsme nechali před hodinou roniku ležet na katedře. Profota se naštěstí zachoval fér, kroniku zavřel a odsunul na druhou část katedry. Bohužel v něm po dvaceti minutách vyhrála zvědavost a neodolal všem těm nápisům na kroničině obalu. Zadal nám práci a v nestřeženém okamžiku se na tu knihu vrhl... Třídou to zařvalo, (Kdyby šlo o nějakou jinou třídu, tak bych asi použila výraz "třídou to zašumělo", ale protože to v naší třídě šumí pořád, tak to prostě nejde.) a až ke mně se donesla zpráva o nepozorovaném útoku na náš majestát. Donutilo mne to zvednout zraky od konstrukce nějeké blbosti a se zhrozením zjistit, že to není vtip. Hned mi před očima přeběhla ta kvanta stránek mnou zanesených na papír, třeba o tom, co řekl tenhle, co řekl ten druhý a naprosto nejhorší pocit přišel v tu chvíli, kdy se mi před očima vynořil třístránkový popis toho, jak se nudím na matice... chjo.... jak tohel může dopadnout....
Po nějaké době přemlouvání nám Profota Kroniku vrátil. Nemám tuchy o tom, co s ní dělal. Předčítal ji snad ve zborovně nahlas? Ukazoval ji snad Toegelovi? Nebo šel dokonce za vedením školy? Můj závěr je, že si snad udělal pouze obrázek o každém zapisovateli zvlášť a potom nám ji prostě vrátil. Nevypadal ale ani trošku vesele, ale vlastně za svůj "žal" si může sám. Neměl do toho koukat. Vždyť mohl čekat, co tam bude a stejně tak mohl předpokláddat, že se mu to nebude líbit. A navíc, pokud by z toho chtěl vyvozovat nějaké následky, či postihy, nechápu k čemu mu to bude. Vím, že se mu určitě nelíbily některé zápisy stylu jméno profesora je debil, nebo tenhle je kretém kvůli tomu a toho nenávidíme a pane profesore topiči, ale taky vím, že on nejspíš nepochopí, že tyto zápisy byly zapsány nejčastěji po tom, co se někomu stala nějaká křivda, nebo podraz či špatná známka, za což si klidně mohl student moct sám, a že to milionkrát ani nemuselo být myšleno vážně. Tedy pokud z toho bude nějaký problém... NECHÁPU K ČEMU JIM TO BUDE A JESTLI JIM TO ZA TO VŮBEC STOJÍ---

William Golding: Pán Much

Možná jste to četli, možná ne. Já ano. Možná se vám to líbilo, možná ne. Mě ano. Jestliže se vám to líbilo, možná se vám to nelíbilo moc, ale jen tak trošku. Mě se to líbilo celé, od začátku do konce. Pan Golding mne tímto svým prvním románem naprosto nadchl. Ještě teď jsem z toho zmatená a tak trošku smutná, jelikož zde popisuje ty největší a nejukrutější pravdy o lidstvu a tyto hrůzy podává pod záštitou nevinnosti a dětského volnomyšlenkářství. Pro dokonalé vysvětlení naodím lehký nástin děje.
Celý příběh začíná v době nejspíš druhé světové války na pustém ostrově, kam spadlo letadlo plné malých britských kluků. Na ostrově není žádný dospělý a proto jim nezbyde nic, než se o sebe postarat sami. Proto si zřídí jakési zasedání, kde veškeré problémy diskutují. Do svého čela si postaví nejspíše morálně nejsilnější, i když doposud racionálně nepřemýšlejícího, Ralpha. Ovšem jako v normálním světě, tak i na ostrově, se najde každému kdykoliv a kdekoliv schopný sok, který vám dokáže pěkně zavařit a je jen na vás, jak se mu postavíte. Ralphovi se na odpor postaví Jack, kterého Ralph pověřil udržováním signálního ohně, což je jedinou možnotí, jak se zachránit. V Jackovi se ale probouzely sadistické sklony a chtíč po zabíjení a tak si vymyslel, že půjde lovit prasátka na maso. Kvůli jeho novému zaměstnání stáhl touto krvavou vlnou i jiné chlapce a zapříčinil vyhasnutí ohně. Zde se zrodil jeden z mnoha problémů, které na ostrově zasívaly semena hrubosti a nanávisti. Ve vyprávění děje již pokračovat nebudu, jelikož jste toto dílo možná ještě něčetli a já bych vám nechtěla zkazit překvapení... Rozhodně na konec mohu říci, že nejdokonalejší věc, které Golding dosáhl bylo vykreslení charakterů postav. S každou stránkou se seznamujete s novým lidským povahovým rysem a zjišťujete, jak to může být všechno nebezpečné. I když vlastně posuďte sami.... co myslíte, co může udělat takový malý 11-ti letý kluk s ostře nabroušeným kopím???

Sedmiletá slečna

Narozeniny byly, jsou a budou vždycky stejné, jenom ti lidi budou pokaždé starší a starší...

Moje neteřinka má už zase narozeniny. Je jí sedm let. Jo, je to velká holka ale stejně ještě pořád tak maličká. Nedávno jsme slavili, její šesté narozeniny a najednou musím shánět nový dárek. Není to vtipné??? Loni to byly šatičky, letos... co to bude letos??? Co by se takové sedmileté slečně mohlo hodit? Co se jí líbí? Těžko soudit z mého pohledu, proto se vžívám do její situace a vracím se o sedm let zpátky. Najednou jsem hrozně soutěživá. Potřebuju všechno zvládat nejlíp, potřebuju motivaci, potřebuju soutěže... Potřebuju bystrost... potřebuju zábavu... JUNGLE SPEED... ANO, koupím Barunce Jungle Speed, ať si hraje. Potom s taťkou v obchodě potkáváme takový kus jehněčího, co tam prostě nemůžee jen tak nechat... je takový heboučký a plyšový... doufám, že se jí bude líbit.

Báro, líbí se ti to???

Procházka

Dneska ráno jsem vstala v půl osmé a s bratrem a tatínkem jsme vyrazily do Prahy. Poté co tatínek absolvoval upírský zákrok (odběr krve), jsme se pomocí metra přemístili na Hradčanskou a odtamtud přímo na Hrad a do Svatovítské katedrály. Ještě jsem nikdy nebyla v katakombách, protože to bylo vždycky nějak moc drahé a to byl jeden z důvodů naší cesty. Prošli jsme postraní lodí, bratříček pobavil několik lidí svými vejšplechty a jednoho dokonce upřímně rozesmál. S tím stejným člověkem jsme se potom potkali přímo před těmi všemi sarkofágy českých králů, které na mě mimochodem působily opravdu úchvatně a sálala z nich dlouhověká úcta, a ten člověk se ukázal jako docela schopný znalec pověstí a histore, což byl jeden z důvodů, proč se s ním tatínek dal do řeči. Já jsem je teda moc neposlouchala, ale co vím je, že se předháněli v tom, kdo zná víc pověstí o Karlovi IV. a které z nich jsou pravda. Ty katakomby byly dokonalé. Ještě lepší bylo ale vylézt 287 schodů na věž. To byl slast. Nevím, co všichni lidé mají z výšek. To jee přece úžasné, když můžete být někde, kde je příjemný vzduch, fopuká slabý větříček a vy vidíte všecno, jak se hezky říká, jako na dlani. To mi příjde moc fajn. Jenco jsme vykročili z katedrály, bylo mi blaženě. Cestou z hradního nádvoří jsme ještě chytli malé střídání stráží a potom haldu valících se turisů. To je daleko horší, než jakákoliv výška. Tatínek byl trošku zmožen ze schodů, já z těch turistů a Vašek tak nějak ze všeho, a proto jsme si dali nějaké pití a chvilku koukali na stříšky těch maličkejch baráčků. Pak nás čekala Nerudovka a nybrali jsme směr Hudebního muzea v Karmelický. Cestou jsme se ještě stavili u pražského Jezulátka a něco jsem na něj přizpěli. Vtom muzeu je výstava Orbis Pictus, o které jsem se dozvěděla díky Kláře a zdála se mi docela zajímavá. No, abych byla upřímná, vydrželi jsme tam asi tak 20 minut. Přišlo mi to děsně neorganizované, všude tam pobíhaly malé děti a dělaly děsný virvál... co si budem povídat, do galerie na Skálu nebo Moneta bych si zašla raději.

Pak nás to táhlo směrem k ungeltu, tedy na Staromák, kde jsme si hladoví a vyčerpaní dali moc dobrou věc...BABIČČINU PLACKU... a pak... do KAVÁRNY DO UNGELTU... Už dost utahaní jsme se vydali na bratříčkovo přání směrem k Panně Marii Sněžné, protože Vašek prostě potřebuje po stopadesáté vidět nejvyšší klendu ve střední Evropě. Cestou se stavíme jseště v několika fajn obchodech a nakupujme různé dárky. Třeba malého Benjamína... (díky Vašku)

Celé to bylo fajn a doma jsem to zakončili kuřetem s pořádnou porcí KARI!!! cheche

Škola pro ženy

Nedávno jsem spolu se svojí mamkou, s Tatíčkem a spoustou spolužáků vyrazila do Švandova divadla na Molierovu incsenaci Škola pro ženy.

Šlo o příběh pana Arnulfa (Ivan Řzáč), muže v nejlepších letech, který se bál oženit se s jakoukoliv ženou, jelikož si myslel, že by mu každá hned po svatební noci začla zahýbat a ve společnosti by mu nasadila parohy. Proto se jednou ujal malé holčičky Anežky, v podání Terezy Hofové, a rozhodl se, že si ji VYCVIČÍ a až Anežka dospěje udělá si z ní hodnou a poslušnou manželku. Anežce je již 18 let a my se ocitáme v situaci, jak se pan Arnulf vrací ze své týdení služební cesty zpět domů a zjišťuje, že si v době jeho nepřítomnosti Anežka všimla Oronta, syna Arnulfova přítele, a zamilovala se do něj stejně tak, jako on do ní. Od toho se odvíjí zbytek příběhu, kde se Arnulf spolu se svými sluhy Jiřinou a Alanem snaží zabránit lásce tvou milenců. Konec dobrý... Anežka a Oront se vezmou.

Jo, tuto inscenaci nanjvýše doporučuji, protože je opravdu geniální. Přesto že je celá ve verších nenajdete v ní jedinou pasáž, která by tam byla navíc, či by se tam nehodila. Celá hra je protkaná hromadou narážek na společnost a postavení mužů vůči ženám a jedním z neopomíjitelných faktorů byla například kniha nazvaná BIBLE DOBRÉ MANŽELKY, ze které si Anežka musela číst, aby se naučila, jak se má žena chovat k manželovi. Ivan Řezáč byl za roli Arnulfa oceněn THÁLIÍ ZA NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ZA ROK 2005 A BYL NOVIMINOVÁN NA CENU ALFRÉDA RADOKA ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ZA ROK 2005. Tu Thálii si opravdu zasloužil, jelikož vedl dlouhé veršované monology, u kterých se člověk ani chvíli nenudil a celý jeho výkon působil nanejvýš přirozeně. Bezvadně jej ale doplňovali i ostatní herci a jim všem patří můj dík za to, že mě dokázali bavit celých 125 minut. DĚKUJI....

Kde máme simy???

Momantálně mě čeká 5 dnů volna. Moc pěkné na tom je, v nich mám pouze 3 školní povinnosti a to je velmi sympatické, Tak jsem se rozhodla nechat to všechno na pondělí a zbylé dny si pořádně užít... pořádně proflákat. Myslela jsem, že bych dnešek mohla věnovat jedné ze dvou počítačových her, které někdy hraju. Těmi je Zoo Tycone a The Sims. Pokousila jsem se najít ty simy, jelikož zoo už mám děsně ohrané. Nenašla jsem. Pamatuji si, ž když jsem si je chtěla zahrát naposled, snad o Vánocích, tak mi bratr řekl, že mám smůlu, že je půjčil Martinovi. Teď jsem se ho šla zeptat, kde máme Simy a on mi odpověděl: "Simy? Jo, ty jsem půjčil Tomášovi." Jistě, jistě, jistě... Jen všechny moje věci rozpůjčuj, jen si posluž... Sakra!!! Jinou hru si hezky nechá u sebe a nikomu ji nedá, ale moje věci... HUUUUAAAAAAAAAA... ASI SI BUDU MUSET ZVYKNOUT NA TO, ŽE MÉMU BRATROVI JE PŘEDNĚJŠÍ NĚJAKEJ TOMÁŠ, MARTIN, NEBO HONZA NEŽ JÁ...... ACH JO....

...TANEC...

MILUJU TANEC...Myslím, že každý kdo mě alespoň trošku zná to ví. Miluju uvolněný a klidný tanec v pomalém rytmu. Miluju tanec rychlý a divoký, že po něm pak jen těžko chytám dech. Miluju tanec od jaho začátku do konce. Když tančím sama, jsem šťastná. Když tančím s někým, jsem šťastná. Ráda si tančím jen tak v ústraní, ale tančit PRO NĚKOHO PROSTĚ ZBOŽŇUJI. Miluju, když mi lidé tleskají. Žeru, když se můj tanec jiným líbí. Nejlepší je tanec bez jakýchkoliv pravidel, prostě jen tak, od srdce. Někdy je ale ještě lepší tanec, který je svázán pravidly více než přesnými. Nejlépe prožité odpoledne je v rytmu taneční i netaneční hudby. Tančit hodinu, dvě, tři i více... tančit tolik, že se poté akorát dokážete svalit do naprosté agonie a třeba ani nedýchat, ale vědět, že jste tančili. Mít ten pocit, že jste do toho dali nejvíc, co jste mohli, ale příště...příště můžete tančit znovu....a lépe. Protančit den, protančit noc, protančit se životem a nezlomit si při tom nohy, jelikož tanečník bez nohou je...tanečník bez nohou.

To je těžké....

Vždycky před tím, než se sem přihlásím mi halvou běhá tolik myšlnek a nápadů o tom, co bych sem mohla napsat, ale jenco se přihlásím, mám jak vygumováno. Nemám páru o čem mluvit i když je toho tolik. Příjde mi to až k smíchu. Ta absurdita věci. Ale nechodí to tak v normálním životě pokaždé??? Není to tak náhodou vždycky??? Připravujete si krásnou a dlouhoou řeč na přijímací pohovor a nakonec ze sebe nevydáte ani hlásku??? Není to tak náhodou při jakémkoliv testu, že se učíte celý večer jak blázni a přesto, nebo možná taky možná proto, máte pak v potřebnou chvíli naprotso svázanou ruku a papír nakonec zůstene čistý??? Není to trochu šílené??? Není to celé ale taky NAPROSTO ÚŽASNÉ???