Pro opravdové kotě

Drahé kotě, kocoure, zrůdné kotě, zrůdo, kotěcí, kocouřisko, kokotě...
Ne, nemá cenu smutnit, jen jsem chtěla zanechat pár řádků, aby se nikdy nezapomnělo. No, nikdy je také silné slovo. Internetová síť není věčná a tento blog taky ne. Nic není věčné. Vše je pomíjivé. Životně krátké. Vše je pomýjivé a krátké jako kočičí život. Jako TVŮJ život. Rok je moc krátká doba. Ale zase musím poznamenat, že tvůj život byl vždy fajnově kočičí... Měl ses u nás doufám dobře a volnost, kterou jsme ti nechávali, se možná nakonec nevyplatila. Přecejen silnice je silnice a lidu ještě pořád nedošlo, co to znamená omezená rychlost v obci. Nu což, loučím se s tebou, můj drahý!!!!

Upřímně doufám, že je ti kočičí cesta na Fushál dokořán otevřena, jelikož ty jsi kotěcí-kocour, jak má být...

Se vší láskou, Wendy

Když se vrátíte zase tam...

...kam??? Kam se člověk nejradši vrací? Kam ho to táhne? Jeden moudrý člověk řekl, že člověk má potřebu navracet se do míst svého narození. S tímto tvrzením bych já osobně silně polemizovala, jelikož jsem si sama přišla na to, kam se člověk dle mého názoru musí zaručeně rád vracet. Sotva si řeknete: "Chtěl/chtěla bych se opět podívat do těch lázní, kde jsem prožil/prožila svůj nejhorší týden života. Opět bych chtěl/chtěla vidět ty lidi, co mne šikanovali a ze všeho nejradši bych si zase dal/dala ten nechutnej blivajz co mi uvařily místní kuchařky." Možná takoví lidé, co si toto pomyslí, existují, ale pokud by se někdo v mé blízkosti takto vyjádřil, v hlavě bych začala listovat, kam jsem založila telefonní číslo na Dr. Chocholouška, popřípadě pavilon 17 v Bohnicích. To totiž není příliš obvyklý a normální přístup! Jen tak mezi námi, co je to vlastně normální přístup k této věci, ha? Asi žádná norma neexistuje a mně je jasné, že si na to každý musí přijít sám. Například já si na to už přišla. (heč)
Přišla jsem na to, že se najradějí vracím na místa, kde jsem si prožila prýma čas s fajn přáteli. K pravému vysvětlení budiž nám příkladem můj včerejší výlet.
Včera odpoledne jsem se s maminkou, spacákem, mikinou, kartáčkem na zuby a pastou, dále pak s perníkem, dvěmi melouny a čtyřmi litry Kofoly vypravily do Střechova n. Sázavou, kde právě probíhá akce s názvem Letí sportovní tábor lyžařské školy, ing. Michael Turek. Na tento tábor jsem jezdila od svých sedmi let pravidelně každý rok, s výjimkou toho letošního. Letos jsem si dala pauzu a rozhodla se, že se na kamarády "táborníky" pouze zajedu podívat na víkend. Slovo dalo slovo, a tak jseme tedy s mamkou jely. Na místě jsem spatřila těch několik lidí, co jsou mému srdci velmi blízcí a celý sval poposkočil. Tam v tu chvíli jsem si uvědomila, jak fajn je být mezi lidmi, které mám ráda a že se mezi ně vždy ráda vrátím.
To je můj příběh o místech, kam se ráda vracím... jaký je ten Váš???