V melounovém cukru, Richard Brautigan

Když se vám dostane do ruky tato kniha, vězte, že v ní nenaleznete složitou zápletku s několika úkladnými vraždami a nejasným vrahem. Dějová linie je velmi jednoduchá a lehce pochopitelná. Někteří zlí jazykové by mohli sice říct, že je tato kniha po dějové stránce naprosto holá, ale já bych s nimi zásadně nesouhlasila.
V knize sledujeme myšlenky a činy vypravěče, který nepovažuje za důležité nám sdělit své jméno. On sám žije na podivném místě, kde všichni lidé jsou závislí na melounovém cukru. Z melounového cukru mají domy, sruby, okna, šaty, ploty, lampy, olej a jiné věci. Materiál z melounového cukru se vyrábí v Melounových podnicích, kde pracuje mnoho vypravěčových známých. Druhým podobným místem, jako jsou Melounové podniky, jsou v tomto sladkém melounovém prostředí Zapomenuté podniky. Zde se ovšem nic nevyrábí. Tyto podniky jsou velké špinavé prostory, které jsou plné zapomenutých věcí. Nikdo neví, komu zapomenuté věci kdysi patřily a kdo si je tam zapomněl. Jisté je jen to, že do těchto míst nikdo z tzv. slušných lidí nechodí. Jediní, kdož se zdržovali v prostorách Zapomenutých podniků, byli neŽit a jeho parta. Probírali zde zapomenuté věci a pálili z nich whisky, kterou se poté opíjeli. Nesnášeli všechny ostatní lidi s výjimkou slečny Margaret. Tu si oblíbili jen díky tomu, že ráda chodila do Zapomenutých podniků a hledala zde nějaké pěkné zapomenuté věci, ze kterých si doma dělala sbírku. Právě s Margaret měl náš vypravěč kdysi známost.
Všichni lidé, kteří žijí mimo město se často shromažďují v budově jménem jáMor. Nejčastěji se scházejí na obědy, večeře a snídaně, které vaří Paulin nebo Al. V jáMoru nalezneme mnoho potůčků a řek (stejně jako v celém melounovém světě), sochy zeleniny, sochu posledního tygra a třeba také strom rostoucí v obývacím pokoji.
Tato podivná země má svou historii, kterou nám postupně bezejmenný vypravěč odkrývá. Dozvíme se o tom, jaké to bylo v době tygrů, v době sochaře, co měl rád zeleninu, v době neŽita a jak je to všechno teď. Historii protíná vypravěčův příběh, ve kterém se rozejde s Margaret a tím jí zlomí srdce. Kvůli tomu mladá slečna na konci knihy spáchá sebevraždu.

Na mě osobně celá kniha působila velmi kladným dojmem. Kvitovala jsem krátké úseky (kapitoly), do kterých je kniha rozdělena, jelikož je to pro mě velmi praktické. Nejprve jsem byla mírně překvapena z jednoduchosti a naprosté jasnosti sdělení, ovšem časem jsem pochopila, že autor má v plánu vracet se v ději a některé věci vysvětlovat později a jiné nechat pouze implicitně vyznít, což textu rozhodně neubírá na čtivosti.
Velmi sympatické se mi zdály i některé postavy, jako třeba milá a hodná slečna Paulin. Naopak hlavní hrdina Bezejmenný mne mnohokrát ve svém vystupování zklamal. Myslím například okamžik, kdy se na Margaret zlobil jen kvůli tomu, že má ráda zapomenuté věci.
Hrdinové žijí ve zvláštním světě z melounového cukru. Už jen ta představa tohoto materiálu se mi líbí a vybízí ve mně pocit čehosi sladce čistého a stylového. Představím si tedy krajinu celou vyvedenou v pastelových barvách, protkanou všemi možnými potůčky, řekami a mosty a zároveň zalitou barevnou září slunce z melounového cukru. V tomto prostředí se může dít cokoliv, třeba i hromadná demonstrační sebevražda neŽita a jeho bandy, ale mě to už nevytrhne z dobré nálady. Zároveň se mi moc líbí stálé udržování domněnky, že všichni v této zemi jsou milí, spořádaní a poklidní lidé, kteří téměř nevědí, co je to zločin, které je doprovázeno různými malými narážkami na to, že tomu tak doopravdy vůbec není. Mírně mi to připomíná manýry společností, které si hrají na elitní, ale pravdou je spíš opak.
Pokud by člověk chtěl najít v tomto díle nějakou linii, která má úvod, zápletku i rozuzlení, poradila bych mu, ať hledá pod heslem Margaret. Pokud vezmeme Margaretin problém chronologicky od začátku, dostaneme se do místa, kde si něco začíná s vypravěčem. Kvůli tomu, že se Margaret odlišuje od ostatních svým kladným vztahem k neŽitovi a Zapomenutým podnikům, k ní vypravěč ztrácí důvěru a rozchází se s ní. Margaret je kvůli tomu v těžké depresi a izoluje se od ostatních. Není divu, že se cítí špatně, protože společnost ji odvrhla a dokonce i její nejbližší dělá, jako že ji neslyší, když mu klepe na dveře srubu. Nakonec jí její samota a neoblíbenost dovede až k sebevraždě. Smutný osud slečny, která byla jiná. Napadá mne, jestli třeba autor právě do této slečny nedal jakési zosobnění beatniků, jelikož oni se stejně jako Margaret zajímají o věci, které jiným lidem přijdou nezajímavé či někdy až nepřístupné.
Jsem moc ráda, že jsem se k této knížce dostala, jelikož se mi opravdu moc líbila.

Citát:
„Dobrou půlhodinu jsem strávil na mostě, přecházeje tam a zase zpět, ale ani jednou se mi nepovedlo šlápnout na to prkno, na které Margaret šlápne pokaždé; tomu prknu by se nevyhnula, kdyby všechny mosty na celém světě utvořili jeden jediný most: ona by na to prkno jistě šlápla.“