Zelené kopce a rozlehlá údolí, širé pláně a hluboké lesy, volná prostranství i malebná zákoutí, to vše je možné objevit v zemi piva, hospod, tance, nočních tahů a milých lidí. V zemi, o které se povídá, že je ostrovním dvojčetem našeho státu. V zemi, kde potkáte tradiční starousedlíky i moderní novátory. Někdo říkal, že se prý v téhle zemi dá perfektně stopovat. Člověk se podle všeho nemusí bát nebezpečných individuí brouzdajících po nekonečné síti silnic v motorových vozítkách, a u nichž si nikdy nemůže být jist, že neskončí kdesi v končinách doslova konečných. V této zemi mají údajně slušné a kamarádské řidiče. Irsko (ano, to je ta země, o které celou dobu mluvím) má ve své podstatě ke stopařům velmi kladný vztah. Možná i proto jsou samotní stopaři dost otrlí. Každý z nich si snaží vybudovat svou originální identitu a detaily, které by se běžnému řidiči mohly zdát anomálními, nejsou u irských stopařů žádnou raritou. Cožpak vy byste se nedivili, kdybyste při projížďce věčně zelenou irskou krajinou zahlédli u krajnice chlápka se vztyčeným palcem, batohem, úsměvem na rtech a ledničkou? Neřekli byste si: „Hochu, hochu, ty máš ale odvahu pouštět se do takového podniku. Jaký bloud by si tě vzal do auta?“ a jeli byste dál. Stopař by zřejmě poznal, že nejste zas tak úplně Ir. Podle posledních zpráv se prý Irsko dá s lednicí stopem objet celé a to vše za pouhý měsíc!
Nezdá se vám celý úvod trošku jako výkřik do tmy? Pokud ano, za zlé vám to mít nebudu. Jen dále vězte, že svůj smysl to celé má a já vám ho nebudu už dále skrývat. K pochopení celé teorie o stopování s ledničkou se hodí přečíst si příběh anglického spisovatele, dramatika a herce Tonyho Tawkse, který se problematikou zabýval sám velmi podrobně. V knize, kterou můžete vidět v mé pravé ruce, autor popisuje celou svou groteskní štrapáci, kterou jest cesta kolem Irska stopem a s lednicí. Člověka by mohlo napadnout, že autor zřejmě neměl co dělat, a tak si vymyslel hloupý příběh a sám se do něj zařadil. Ten, kterého by to napadlo, by se samozřejmě mýlil.
Hned na začátku celé knihy Tony vysvětluje, jak se tento ďábelský plán vůbec zrodil. Za vším stojí všudypřítomný alkohol a jedna historka o Irsku a stopaři s ledničkou, kterou dal k dobru na bujném večírku Tonyho kamarád. Tvrdil, že ten „ledničkář“ musel být blázen, že ho nikdo nemohl vzít, že tam asi ještě teď někde stojí a kdesi cosi. Tony se ovšem zastal Irů a podpořil ledničkáře. Prohlásil, že Irsko je dobrá země, kde se dá stopovat i s lednicí, což vyvolalo akorát otázku: „Chceš se vsadit?“. Tato osudná otázka změnila mnoha lidem život. Ve střízlivějším stavu sice byla v noci uzavřená sázka opět zrušena, ale Tonyho myšlenka cesty kolem Irska nadchla a nedala mu spát. Nakonec podlehl nutkání, zakoupil lednici a na cestu se vydal. Cestoval s batohem a lednicí. (Oh, jak neotřelé!!!) Jako mediálně známá osoba ovšem nemohl zůstat nestřežen, a tak se každé ráno nechával kontaktovat jistým moderátorem ranní show vysílané v Irském rozhlase. I když jej potkávaly nesnáze všech možných druhů, vždy skončil u milých lidí a většina dveří i lahví mu v Irsku byla otevřena. Po cestě se setkal ne nejchudším králem na světě, který mu daroval jablko, skamarádil se se spoustou milých Irů a okusil místní zvyky. Lednička jej všude následovala a většinou právě díky ní na sebe upoutal potřebnou pozornost.
Sám Tony Hawks tvrdí, že všechny postavy (až na dvě výjimky, které si výslovně nepřály být v díle uváděny) jsou reálné a vše, o čem píše, že se stalo, se doopravdy stalo. Já tomu moc ráda budu věřit. Dílo věru není příliš intelektuálně náročné a já bych jej doporučila jako odpočinkovou četbu, u které se zaručeně pobavíte. Tedy vzhůru do Irska! Éire go bráh!
Žádné komentáře:
Okomentovat